Markéta Irglová: Stydím se za našeho prezidenta

Vůbec ne. Nikdy jsem nepřemýšlela o tom, že bych chtěla hrát ve filmu. Odmalička jsem samozřejmě filmy sledovala, spousta z nich se mi líbila, ale nenapadlo mě být herečkou. Nechodila jsem do dramatického kroužku, netoužila jsem studovat konzervatoř ani divadelní akademii. Když mi Glen Hansard roli v Once nabídl, bylo to něco nového. Cítím se trošku provinile.

Lidé, kteří chtějí být herci, by pro hlavní roli vraždili. Já ji dostala hned napoprvé. Je mi to takové hloupé.

V podstatě to začalo, když mi bylo třináct. Skupina The Frames, ve které je Glen Hansard, u nás byla na turné a můj táta pomáhal s jeho organizací. Moji rodiče jsou nesmírně společenští a aktivní lidé, brzy mě učili cizím jazykům, protože u nás doma často pobývali jejich zahraniční přátelé. Když The Frames přijeli, uspořádali jsme pro ně na zahradě party. Tam jsme se s Glenem poznali. Druhý den mě při koncertu ve Valašském Meziříčí vytáhl z publika na pódium a já s ním zpívala.

Byla to spíš taková recese, ale Glen věděl, že zpívám a hraju na klavír. Tím to začalo. Naši mu řekli, že kdykoli bude chtít, může přijet a strávit u nás, kolik času bude chtít. Za tři měsíce se u nás objevil znovu.

Když se film natáčel, ještě jsme s Glenem partneři nebyli. Náš vztah přišel teprve po skončení natáčení. Během něho jsme spolu strávili měsíc. Tak dlouho jsme vedle sebe nikdy předtím nebyli. Film Once je o nenaplněné lásce. Já si při jeho natáčení říkala, že bych takovou nechtěla nikdy prožít, protože to musí být něco strašného.

Nechci hrát ve filmech, ale vždycky, když to přiznám, mám pocit, že to zní arogantně. Lidé nemohou pochopit, proč nechci využít možnost, kterou mám. Víte, já si vždycky představovala, že budu dělat něco normálního. Ani herectví, ani hudba mě nenaplňují tolik, že bych se jimi chtěla živit. Tahle kapitola brzy skončí a já začnu nějakou jinou.

Například pracovat s malými dětmi, láká mě hudební nebo výtvarná terapie, nebo bych chtěla studovat jazyky. Měla jsem krásné dětství a nikdy jsem nepřemýšlela o tom, že dospěji a budu dělat nějakou práci. Chtěla jsem být pořád dítě, byla jsem šťastná. Představovala jsem si také, že budu zvěrolékařkou, ale pak jsem pochopila, že mi vadí pohled na krev.

Strašně se těším. Na ten kočovný život, který momentálně zažívám s filmem Once, kdy neustále jezdíme po světě a představujeme ho, nejsem stavěná.

Mám ho samozřejmě ráda, ale viděla jsem ho tolikrát, že jsem ve stavu, kdy se na něj už nemůžu dívat. Když jsme s Glenem na projekci, chodíme na posledních deset minut a pak odpovídáme na dotazy. Těším se, až to skončí, uplyne čas a já se na film s chutí znovu podívám.

Právě že není, takže mívám pocit, že vidím někoho jiného. Vnímám Once jako film a nepřemýšlím o tom, jestli v něm vypadám dobře nebo špatně.

V Los Angeles, kde žijí snad všechny americké celebrity, za námi přišla na koncert Alanis Morissette a řekla, že se jí film moc líbil. Navštívili nás i někteří herci, Matthew Perry, Salma Hayek, Kevin Pollack a další.

Je-li to někdo, koho umělecky opravdu respektuji, znamená to pro mě víc. Alanis Morissette beru, ale nikdy nebyla tou, ze které bych bláznila. Byla jsem ráda, že to některé „celebrity“ ocenily, ovšem nic zvláštního jsem při tom necítila.

Mám strašně ráda Leonarda Cohena, Kate Bush také a nedávno jsem objevila skupinu Joy Division, která byla úplně skvělá. Nedokážu pochopit, že jsem na ni nenarazila dřív.

Za velkými kulturními rozdíly nemusíte jezdit daleko. Například v Německu nebo Belgii jsou lidé velmi chladní. Nemám vůči nikomu předsudky, ale překvapilo mě, že například řada Němců neví, že už nejsme Československo. Připadá mi, že se západ Evropy dívá na východ skrz prsty.

Při našich koncertech, kde vystupujeme s Glenem, jsem v Německu nikdy nezaznamenala nějaké nadšení. Lidé tam jsou chladní. V Česku jsou aktivnější, dokážou se nadchnout pro jakoukoli formu umění, podporují ji, a když je někdo na pódiu a hraje, jsou v klidu a poslouchají, protože mají k umělci respekt. V Německu nebo Rakousku je koncert často jen kulisou k zábavě.

Dá se to tak říct, ale kdybych neodjela pryč, asi bych si to neuvědomovala. Teprve v zahraničí mi došlo, jaké dary náš národ má. V červnu jsem se přestěhovala za Glenem do Irska, ale zatím jsem tam moc nepobyla, protože jsme pořád na cestách. Když se teď vracím domů, jsem šťastná, že slyším češtinu. Nikdy předtím jsem takový pocit neměla.

Měla jsem to štěstí. Al Gore se rozhodl být aktivní. Kromě toho, že upozorňuje na nebezpečí globálního oteplování a na blížící se ekologickou katastrofu, založil si vlastní televizní stanici Current TV a snaží se podle mě maximálně objektivně informovat. Chce do své televize dostat umělce, kteří by mohli mít na Američany pozitivní vliv. Když na Sundance festivalu uspěl náš film, pozval nás na večírek, jehož se zúčastnili všichni, kteří měli k Current TV nějaký vztah. Bylo tam strašně moc lidí.

Potřásli jsme si s Alem Gorem rukou, vyfotografovali jsme se s ním a prohodili pár slov. Požádali jsme ho, aby opět kandidoval na prezidenta. On nám poděkoval za důvěru, ale řekl, že už kandidovat nehodlá. Na oplátku požádal nás, abychom se do činnosti televize zapojili. My odpověděli, že sice nežijeme v Americe, ale že se rádi angažujeme, kdykoli tam budeme pobývat.

Samozřejmě, hlavně ty ekologické. Podle mě má dobrý záměr. Současně se hrozně stydím za našeho prezidenta, který se k ekologickým problémům vyjadřuje tak arogantně. Nedokážu pochopit, že prezident naší země může zpochybňovat něco, co je vědecky podložené a každý o tom ví. Je to velká ostuda.