Článek
Sladká blondýnka, oblíbená herečka a múza mnoha mužů Marilyn Monroe (1. června 1926–5. srpna 1962) se v knize mimo jiné představuje jako básnířka. Zveřejněno je v ní několik veršů, které psala ve chvílích volna a snila při tom o své básnířské slávě.
Tuto činnost totiž brala velice vážně. Měla ovšem strach z kritiky a svá díla dávala číst jen svým nejbližším. Na veřejnost se některá z nich dostala až po její smrti. Nyní k nim přibyla další.
Toužila recitovat davu lidí na rohu ulice
Dramatik Arthur Miller, který byl jejím třetím mužem, ji pravděpodobně pochopil nejvíce ze všech. Řekl o ní: „Aby všechen ten tlak na svou osobu přežila, musela být cynická a posmívat se realitě. V době, kdy jsme spolu žili, byla také básnířkou. Toužila recitovat své verše davu lidí na rohu ulice a přála si, aby ji ten dav akceptoval.“
Nikdo nebral moc vážně emotivní výstup, který uzavřel její zpěv písně Happy Birthday na večírku k pětačtyřicátým narozeninám prezidenta Johna F. Kennedyho v květnu 1962. Pro novináře a čtenáře to byl jen další důkaz jejího milostného poměru s prezidentem nebo jeho bratrem.
Nejsmutnější žena
Miller ovšem tvrdí, že to bylo jakési volání o pomoc. Marilyn podle něho trpěla tím, že je chápána pouze jako sexuální objekt, nikoli žena myslící, cítící a vnímající. „Byla to nejsmutnější žena, jakou jsem kdy potkal,“ řekl.
Existuje fotografie, na které je Marilyn Monroe při čtení románu Odysseus od Jamese Joyce. Těžko říct, zda jen pózovala, nebo byla opravdu zvěčněna se svou oblíbenou knihou. Ví se rovněž, že četla dopisy Sigmunda Freuda. Psala o tom svému psychoanalytikovi.
Přiváděla muže k němému úžasu
V knize Marilyn Monroe Fragments: Poems, Intimate Notes, Letters jsou kromě básní zveřejněny i její osobní poznámky, dopisy nebo kuchařské recepty. Přibližuje tak v mnoha ohledech smutky a deprese ženy, která svou vizáží dělala světu radost a muže přiváděla k němému úžasu.
Během pobytu v nemocnici v březnu roku 1961 si zapsala: „Vím, že nikdy nebudu šťastná, ale můžu být aspoň veselá.“
