Fotografka Marie Tomanová: Z Mikulova na Times Square

Pocházíte z Moravy, z Mikulova. Vzpomínáte, jaké byly vaše začátky v umělecké dráze?

Já jsem chodila na ZUŠ k panu Křivánkovi, což je takový úžasný postarší pán, kterého dokonce stále vídám. Tam jsem chodila velmi ráda a strašně mě bavilo kreslit a malovat, pastelem jsem dělala takové velké kresby, to byl počátek toho, kdy jsem zjistila, že mě baví tvořit.

Poté jsem chodila na gymnázium, tam žádné speciální zaměření na výtvarnou výchovu nebylo, ale já jsem si pořád kreslila a místo psaní poznámek jsem skicovala do sešitu.

To byl moment, kdy jsem zjistila, že se chci hlásit na výtvarnou výchovu, a dostala jsem se na Pedagogickou fakultu na Masarykově Univerzitě v Brně.

Na FaVU či podobnou výběrovou uměleckou školu jsem to tenkrát ani nezkoušela, měla jsem pocit, že bych neuspěla. Ale nakonec to vyšlo a studovala jsem na FaVU malbu na magistra.

Umělecké začátky v Mikulově nebyly nijak silné… I když to vlastně není úplně pravda. Já jsem tenkrát už hodně fotila, bylo mi kolem dvaceti a fotografie z té doby budou součástí nadcházejících projektů.

Velmi mě tenkrát inspirovalo mikulovské sympozium Dílna, které stále funguje, za což jsem velmi ráda. Do Mikulova se v létě sjedou umělci, město ožije kreativní energií a je úžasné vidět, jak umělci pracují, malují a pozmění běh malého města během trvání toho sympozia. Bylo to – a stále je – neskutečně inspirativní.

Zmínila jste FaVU v Brně, vystudovala jste tam malbu, ale malbě se vůbec nevěnujete. Proč nastala taková profesní transformace, že jste přešla z malby na fotku?

Já jsem snila o tom být malířkou, ale magisterská studia jsem dokončila s pocitem, že moje malba není dobrá a že to nikam nevede. Konzultace v ateliéru byly velmi často negativní a genderově diskriminující. Odcházela jsem ze školy s tím, že vůbec netuším, jak se uživit, když člověk vystuduje malířství.

Neměla jsem praktické zkušenosti, jak oslovit či pracovat s kurátorem, jak dostat díla na výstavu nebo jak žádat o granty. Po škole jsem měla pocit, že ze mě umělec nikdy nebude, a odjela jsem do Ameriky.

Jak dlouho žijete v Americe a jaké byly začátky tam?

Myslela jsem, že v Americe zůstanu na půl roku, na rok, pak uvidím, co dál. Stoprocentně jsem počítala s tím, že se vrátím. To se ale v průběhu úplně změnilo a nyní už 12 let žiji v New Yorku a je to můj druhý domov.

Zvrtnul se tam můj životní příběh, ale v dobrém slova smyslu. Amerika pro mě byla velká neznámá, vůbec jsem nevěděla, do čeho jdu, nikoho jsem tam neznala.

Možná to ale bylo tenkrát jen dobře, protože jsem neměla žádné očekávání. Byla jsem otevřená novým zkušenostem, kulturním vjemům a divokost a pestrost New Yorku mi učarovala. Všechno bylo úplně nové, neznámé, nečekané a mě to objevování strašně bavilo.

Bylo to i těžké?

Bylo to hodně o porozumění vlastní identitě, hledání si sama sebe. Psala jsem dost zaníceně a pravidelně deníkové záznamy, bylo pro mě důležité vše zachycovat, dokumentovat.

Druhý týden, co jsem byla v New Yorku, jsem potkala profesora umění a kurátora Thomase Beachdela, naprostou náhodou v Metropolitním muzeu, kde dělal přednášku o současném umění.

Byla jsem tak unešená, jak krásně a zajímavě mluvil o umění, že jsem si celou dobu psala poznámky a na konci přednášky jsem se ho zeptala na telefonní číslo. Od té doby jsme pak každý víkend chodívali do galerií.

První výstava, kam mě Thomas vzal, byla Francesca Woodman v Guggenheim Muzeu. Vystavovali jak její fotografie, tak i deníkové záznamy, které se mnou silně rezonovaly. A uprostřed té výstavy jsem si najednou v hlavně řekla: Proč jsem nikdy nezkusila fotografii? Ještě ten týden jsem se zapsala na večerní hodiny fotografie na School of Visual Arts na Manhattanu, a tak to začalo s mým focením.

Fotografie jsem tenkrát primárně konzultovala právě s Thomasem a tato spolupráce nám zůstala dodnes. Jeho podpora v úplných začátcích byla naprosto klíčová a v dnešní době to je jediný člověk, který zná mou práci od samých počátků a do naprostých detailů.

Spolupracujeme jak na výstavních projektech, tak na knihách a myslím, že naše setkání v Metropolitním Muzeu nemohla být náhoda. Byl to osud.

Když se podívám na vaše fotografie, tak mi přijde, že se v nich často objevují společné rysy, jako třeba mladí alternativní lidé. Je to právě to, co se v těch fotografiích snažíte zachytit? Nacházíte tam vy nějaké společný rysy?

Jsou to lidé, kteří se mnou rezonují. Jsou to takoví trošku outsideři mainstreamové generace. Baví mě jejich bezprostřednost, otevřenost a silná individualita. Ve fotografii mě zajímá koncept idenity - jak ji vnímáme, co o nás vypovídá a jak ji zachytit.

Proč právě analog? Baví vás to více?

Já jsem začínala na digitálním foťáku, ale tuším v roce 2015 mi Thomas dal jeho starou YashicuT4 a naprosto jsem analogu propadla. Vyhovovalo mi, jak k tomu procesu přistupuji: jinak nad tím přemýšlím a fotím pomaleji, fotím toho míň, více s rozmyslem, což je pro mě důležité.

Vždy si zkontroluji všechny čtyři rohy, naaranžuji si perfektně kompozici, ať to je přesně, jak to chci, a pak teprve zmáčknu spoušť.

Občas je tam nějaké malé překvapení, s kterým člověk úplně nepočítá, což je vždycky úžasné. Hodně často se mi stane, že na tom filmu, který má pouze 36 snímků, je i třicátý sedmý, pokud se film na začátku navine jen malinko. Častokrát je to ten nejlepší snímek z celé role filmu. Myslím si, že jednou udělám výstavu, kde budu vystavovat jenom ty třicáté sedmé snímky, neboť skoro na každé roli je ten třicátý sedmý opravdu nejlepší.

Vy jste spolupracovala s Metou, jak probíhala spolupráce s tak velkým korporátem?

Naučilo mě to hodně. Kdybych věděla, do čeho jdu, tak se pravděpodobně zhrozím hned na začátku. Byla to obrovská zkušenost hlavně v tom, že se člověk musí naučit odprezentovat svůj názor a vizi na konferenčních hovorech s týmem často o padesáti lidech ve vrcholných pozicích Mety a Instagramu.

O projekt jsem soutěžila s dalšími fotografy a sebedůvěra byla důležitá. Skočila jsem do toho po hlavně a učila se za běhu. Taková příležitost se neodmítá a pracovala jsem na tom na plnou páru několik měsíců.

O vás se ve spolupráci s HBO natáčí časosběrný dokument, jak celá tato idea vznikla?

Vzniklo to setkáním se skvělou českou režisérkou Marií Dvořákovou, která získala studentského Oscara v Americe za svůj studentský film a žila několik let v New Yorku. Potkaly jsme se v Českém centru New York a Marie se rozhodla natočit krátký portrét k příležitosti mojí první sólo výstavy Young American, která otevřela v Českém centru v roce 2018. 

Věci se daly do pohybu a následovala první kniha, druhá kniha, návrat domů na Moravu po osmi letech v USA, výstavy po světě, další publikace a prestižní zakázky. Od první výstavy Marie točila až doteď, poslední záběry se dotáčely ještě letos v létě. Dokument se bude jmenovat World Between Us a měl by vyjít příští rok v produkci Evolution Films, a koprodukci s PubRes a HBO.

Vracíte se ráda do Česka?

Ano, teď už sem jezdím často. Celkově mám Evropu velmi ráda a myslím si, že jsem pořád v srdci Evropanka. Miluju New York, ale neplánuji tam zůstat na stáří. To ne. Ráda bych byla napůl mezi Evropou a Amerikou.

Aktuálně v Praze probíhá vaše výstava, jaké z  ní máte pocity? (Výstava je k vidění do 16. 12. 2023)

Výborné! Mám velkou radost z ohlasů na výstavu a z toho, jak fotografie a nově také krátké filmy rezonují. Na začátku tohoto roku jsem si poprvé pronajala malý ateliér na Manhattanu ve čtvrtém patře klasického starého newyorského činžáku a pozvala jsem si tam dvacet osm mladých lidí, aby mi přišli vyprávět své sny, tančit, fotografovat a natáčet.

Ve Fotograf Gallery tak uvidíte toto aktuální dílo s názvem 5 East Broadway, které se skládá ze série barevných a černobílých fotografií a dvou autorských filmů: Beat of My Heart (2023) a 14 Dreamers (I Want to be the Next Courtney Love…But Better) (2023).

Oba filmy jsou pro mě tak trochu začátkem nové dráhy. Jsou syrové, bezprostřední a velmi autentické. Přibližují vám identitu fotografovaných jedinců, jdou ještě hlouběji a odhalují vrstvy identity.

Touhy, naděje, strachy, noční můry, úzkosti a obskurnosti se vylévají v úsečně sestříhaném, přímočarém a přímém podání na pozadí lo-fi hučení ventilátoru a zvuků NYC. Je to bohatě freudovská krajina, kde se prolíná vědomé s nevědomým…