Marián Labuda: Jsem váš a těší mě to

Neumím si ji dodnes pořádně vysvětlit. Asi před deseti lety jsem měl splácet nějaký úvěr, a zrovna nebylo z čeho. Tak jsem si vymyslel talk show Prihovárá sa vám Marian Labuda a nabídl ji agenturám v Čechách a na Moravě. Jezdil jsem po městech a před každým začátkem představení jsem se díval, jak lidé přicházejí, odkládají si v šatně, zaplňují sál. A pokaždé jsem si říkal - to přišli na tebe!

V normálním divadelním představení nebo ve filmu totiž nikdy přesně nevíte, jestli přišli kvůli představení samotnému, kolegům nebo vám.

Hostováním v Činoherním klubu a pak prvním filmem na Barrandově. Jmenoval se Buldoci a třešně, hrál jsem mafiána a Jiří Hrzán s Jiřím Kodetem hráli moje bodyguardy. Pak přišla televize, rozhlas, dokonce dabing. Je zvláštní, že jsem pronikl vlastně do všech institucí, založených na českém jazyce.

To nešťastné rozdělení Československa, proti kterému jsem hodně vystupoval a díky kterému mám dodnes na Slovensku dost nepřátel, mě postihlo v tom, že mi zázemí pro práci zůstalo v Čechách, na Slovensku tolik práce nedostávám. Tady cítím přízeň, s kterou se někdy neumím vyrovnat - doma se ke mně tak nechovají.

Já bych na Slovensku kariéru nikdy neudělal, protože tam jsem byl zařazen jako figurkář. Žádného režiséra - i kdyby měl ten scénář ve slovenštině v ruce - by nenapadlo, aby obsadil Labudu do role pana Pávka. Představovali by si nějakého Chlapáka, nikdy by nepřipustili, že by Otík mohl obdivovat člověka s mojí postavou.

Sám pan režisér Menzel ve zdravici, kterou mi poslal nedávno na Febiofest, kde jsem byl hostem, napsal: "Kdyby se měla projevit moje případná genialita, tak z velké části je v tom, že mě napadlo obsadit do Vesničky Mariána Labudu."

Tím filmem, který se stal českým rodinným stříbrem, jsem se stal jedním z oblíbenců zdejšího publika. Jsem váš a těší mě to.

To jsou jednak léta dřiny, jednak moje láska k češtině. Když slyším někoho krásně mluvit, jsem nadšen! Jednou jsem slyšel mluvit na pohřbu Jiřinu Švorcovou: její čeština doslova vzlétala a pomohla nebožtíkovi dostat se do nebe. Když někdo umí s češtinou nakládat, je to zkrátka jazyk, který vzlétá k nebesům.

Vyrůstal jsem na vesnici a měli jsme rádio, kde se v sobotu odpoledne vysílaly hry pro mládež. Já si v dětské fantazii myslel, že ti kluci jsou opravdu v balóně nebo v ponorce, a toužil jsem do té party se dostat. Pak jsem vystupoval na mnoha školních akademiích i na slavnostech, líbilo se mi to - a to mi dokonce zůstalo, dodnes rád řečním. Mám takovou teorii: politici mají na všechno poradce, ale řečnit neumějí. Měli by mít mě. Stál bych za nimi, a ty jejich řeči, ať jsou o čemkoliv, bych přednesl s patřičným akcentem a výrazem. Já bych jim nahnal hlasy!

Je to můj koníček - jak uvidím volný balkón, hned se tam hrnu. Kolegové se na dovolené často bavili tím, že mě posílali na balkóny, abych jim na jakékoliv téma zařečnil.

Ó ano, tam se panečku řeční!

Nechtěl bych nést na bedrech důsledky, odpovědnost. Bavilo by mě jenom vést ty prázdné řeči, vyhrát volby a pak jít od toho, to další už není moje parketa.

Mám teorii, že žít pohromadě s Romy mají v krvi spíš Slováci, ti na to byli zvyklí. Teď přicházejí především z ekonomických důvodů víc k vám a vy si s nimi nevíte rady. Nežili jste s nimi od narození. Já jsem měl cikánskou osadu v těsném sousedství, s klukama jsem si hrál a vím, že Romové měli vždy své speciální profese, na které jsme u nich byli zvyklí a respektovali je v nich jako jedinečné odborníky.

Žádná svatba se neobešla bez cikánské kapely, můj tatínek dokonce s jednou hrál, ale také to byli vynikající kováři, mistři, kteří vyráběli necky... Já vím, pan Čunek má své recepty, ale já mám také svůj: aby se Romům vrátila vážnost toho, co umějí. Necky dnes, pravda, mnoho neužijeme a těch koní také není tolik co dřív, ale kováři přece jsou pořád, primášové kapel také. A kdyby si někdo dal práci zabývat se tím, že třeba i v počítačovém věku je něco, co jim je vlastní, a vytvořil jim podmínky to rozvíjet, možná by to pomohlo. Třeba jsou výborní kuchaři, nevím, ale mám dojem, že se tím nikdo nezabývá.

Například jsem objevil, že mají ohromný smysl pro hru, jsou výborní herci, vesměs neuvěřitelně talentovaní. Tu hravost v nich podporovat, snad by se spíš sociálně zařadili. Já jsem se kvůli Romingu už před rokem opaloval - a za peníze! Pan režisér si to přál, tak jsem ležel na slunci, dostal za to nějakých patnáct stovek, to je slušný, ne?

Menzel mě od Vesničky obsadil do každého svého filmu, takže ta důvěra mezi námi je velká. S Vejdělkem nám samozřejmě chviličku trvalo, než jsme se oťukali, on je mladý, na začátku kariéry, takže jde každým záběrem až na doraz. Vše je mu málo, musí každou hranici ještě překročit: co když je někde za rohem nějaká další struna herectví pana Labudy a já bych ji neobjevil? Má velkou budoucnost, je to režisér, který má všechno v hlavě.

V bývalém režimu jsem o Polívkovi říkal, že je to Lendl československého divadla. Pro něj, když režim padl, to nebylo nic neobvyklého, žil v Americe obrazně řečeno už předtím. Dostat se k tomuhle člověku je úžasné. Jeho fantazie, schopnost fabulace, improvizace, jeho práce nohou! Ty nohy, to je jako šedesát Alexandrovců. Hodně jsem se od něj naučil, jeho mistrovství ale nedosáhnu. Přesto se mi někdy povedlo ho trumfnout, a tehdy jsem cítil, že kdybych v tom pokračoval, nebylo by to dobré...

Já ale nemám ambice dostat se nad Polívku, nad Lasicu. Jsem rád, že mohu vedle nich plnit svou úlohu. Ale až mě naserou, já je převálcuju, vyrazím do čela pelotonu a tu cílovou pásku roztrhnu! Pak ztratím kamarády.

No právě! Radši budu v pozadí. Člověk vždycky musí najít svoje místo - vedle partnerů, kolegů, kamarádů... a pozice druhého je výhodnější. Když to vezmeme ze sportu, ten druhý mívá větší šanci vyhrát závěrečný sprint.

Naprosto, a úspěchu, popularity se to týká dvojnásob. Když jdu na společenskou akci, byť jsem sebehladovější a sebežíznivější, ničeho se nedotknu. Vím, že jakmile se zahryznu do chlebíčku, už jsou tam fotografové a mikrofony, a všichni najednou chtějí, abych mluvil. Když se ničeho nedotknu, nic se nestane. Ony totiž všechny tyhle akce slouží hlavně k tomu, aby se naplnily stránky novin. Aby se čtenáři všechno dozvěděli, měli skandály, senzace.

Je to svého druhu alibismus. Vlastní tragédie a obtíže lze odsunout do kouta, tohle zůstává na povrchu a lze se za to do určité míry skrýt. Každý si rád přečte o druhých, ale kdyby měl být rok na tapetě, jako jsem byl já, nelíbilo by se mu to. S tím se v mé profesi musí počítat, ale já jsem skutečně rok zažíval situace, kdy jsem třeba točil v Liberci, byl jsem v záběru, najednou zazvonil telefon a ozvalo se: "Dobrý den, pane Labudo, tady ten a ten časopis - je pravda, že jste se zhroutil? Jako by snad čekali, kdy se oběsím.

Nikdy. Jediná možnost je přestat chodit na společenské akce, vyhnout se publicitě, ale to je zase pro herce hodně problematické. Kolegyně Hana Melíčková mi kdysi říkala, že herec by se měl co nejvíc maskovat, aby zůstal pro publikum tajemný. Když ho vidí na jevišti, vzbuzuje to odjakživa zájem - co je to za člověka, jestli vynáší smetí, chodí na nákupy, jak žije? Dnes ale čtenáři a diváci chtějí vědět úplně všechno, z médií to dostávají, a tím se vytrácí to krásné mysterium, tajemství, které herectví přináší.

Zlatou střední cestu. Neskrývat se, ale také nevolat do deníku: Pište! Neměl jsem ráno stolici! Jsou i takoví. Tahle profese zdánlivě předpokládá, že by měl člověk ztratit veškerý ostych. Ale tak to není, lidé by vždycky měli mít jeden před druhým určitý stud a taktnost. I člověk veřejný má mít trému.

Nikdy by se neměla ztrácet touha mladého člověka něčím být. Kadeřnicí, automechanikem, inženýrem. To vytrvání v touze je příběh. Dnes se holky přihlásí do soutěže krásy, jedna vedle druhé je ve svém prostředí nádherná, přitom jen jedna z nich může vyhrát. Co si mají počít ty ostatní, když dnes každý musí vyhrávat, každý chce olympijskou medaili. Ale to přece nejde, musí být i čtvrtí, nejen v soutěži krásy a na olympiádě. Důležité je v cíli a touze vytrvat, překonat fakt, že jsem nevyhrál, uklidit a začít znovu. V tomhle kolotoči je lidský epos - neúspěch by neměl brát motivaci a vítr z plachet. Moudrost světa je v tom, že si člověk i v mém věku umí klást cíle, věřit, že dojde ještě dál.

Mluvili jsme o mysterii, o tajemství a samotná víra je mystérium a tajemství, hereckému povolání přímo nahrává. Mluvím ale o víře, ne o církvi. V Anglickém králi říkám: církev katolická je největší obchod, i to je svého druhu alibismus. Život je těžký, přináší kříže, které člověk musí nést, a tím, že se může utíkat k Bohu, někde o samotě, třeba v přírodě, může si zařídit protekci.

V neděli ráno vždycky, to jsem chodil i za komunistů. Nejsem ale bigotní, věřím vnitřně. Neuznávám instituci, církevní hierarchii, zdá se mi, že to jsou pyšní lidé. Snad to je těmi rouchy. Stejní jsou ale politici obecně. To je také takový sbor biskupů, a měli by si ta honosná roucha a řetězy odhlasovat, pak by se nemuseli stydět za své řeči. Takhle v civilu, v kravatě, to působí blbě, ale v rouchu... Víra má být intimní věc, intimní vztah s Bohem, a ne si z ní vytvořit politickou stranu.

Byla to těžká práce hlavně proto, že bylo hodně nočního natáčení, a to já nemám moc rád. Do dvou po půlnoci to ještě jde, ale pak jsou ty hodiny do svítání skličující. Bylo to ale zároveň dobrodružné, takže i kdyby se film nepovedl, což věřím, že se nestalo, tak my, kteří jsme byli u toho, na něj nikdy nezapomeneme. Už proto, že romské herce vybíraly asistentky po celé republice a vybraly úžasné lidi. Myslím, že to jsou velké znalkyně, znají spousty rodin jménem, s nimi by se měl pan Čunek spojit, to by dostal materiály! Navíc často, když byla pauza v natáčení, tak kapela, která s námi natáčela, vzala nástroje a zahrála. Takže lze říci, že se celý film natáčel za doprovodu cikánské hudby, byla to taková velká svatba.