Článek
Na vaší nové desce je řada písniček o stárnutí a o konci života. Máte pro to vysvětlení?
Jsem si toho vědom. Člověk se cítí pořád stejně, ale léta přibývají. Loni mi bylo padesát a to je chvíle, kdy se člověk trošku zamyslí. Současně přestává jako textař psát milostnou lyriku, za tu už se trochu stydí, a píše o věcech, které žije. Vznikla zkrátka deska, kterou otextoval padesátník. Je taková nostalgická.
Je nostalgie inspirativní?
Určitě ano. Myslím, že třeba filmy Rozmarné léto nebo Postřižiny jsou nostalgie. Je to pohled zpátky a současně je v tom trochu stesku po věcech nebo lidech, kteří už nejsou. Mám nostalgii rád, proto se do mé tvorby dostává. Je to živná inspirační žíla.
Týká se to pouze umělecké tvorby?
Kdepak, vstupuje to i do života. Nedávno jsem byl na pohřbu kamaráda Dana Závorky, který umřel zničehonic v třiapadesáti letech. Uvědomuji si, že mě začínají opouštět lidé, které jsem miloval. To člověka bolí.
Proč jste si vy sám na desce jako místo posledního spočinutí určil ve stejnojmenné písničce Karlovy Vary?
Mám to tam strašně rád, ovšem s tím místem posledního spočinutí je to trochu složitější. Se ženou jsme si pořídili takový malý domeček, který je u golfového hřiště. Koukáme na green číslo čtyři, tedy na jamku číslo čtyři. Je to krásný green u lesa. Víte, nemám moc rád hroby.
Bratři Ebenové Foto: www.bratriebenove.cz
Nikdy si s nimi člověka nespojím, pro mě je úplně někde jinde. Když se někdy koukám do nějaké otevřené hrobky a vidím, jak to v ní vypadá, říkám si, že je to to poslední místo, kde bych chtěl být pochován. Mít nad sebou kámen, to bych nechtěl. Proto jsem řekl své ženě, ať mě po smrti nechá spálit a popel vysype na čtyřku. Láká mě představa, že po mně budou chodit golfisti a budou nadávat, že jim to nejde. To by se mi líbilo: lesíček, světlo, srnky, golf…
Láska ke golfu vás tedy úplně pohltila. Protnula ji v posledních letech nějaká další vášeň?
Ani ne. Golf vás absorbuje, je časově náročný. Kdybych přišel s nějakou další aktivitou, asi bych si mohl vyplnit žádost o rozvod.
Je ve vašich nostalgických textech o konečných věcech také strach?
Ani ne, to nemá cenu. Myslím si, že by člověk měl žít každý den jak umí, a neměl by se strachovat o to, co bude dál.
Vaše deska vyšla po šesti letech. Vznikaly písničky v mezičase?
Až na jednu jsou všechny z poslední doby. Tou vykopávkou je písnička Pomník, která je stará pětadvacet let. Původně to byla skladba do divadelní hry Ženský boj od Klicpery. Nikdy jsme ji nenatočili na žádnou desku, i když jsme ji hrávali. Teď jsme ji přearanžovali a ona tím dostala novou energii. Proto jsme se rozhodli zařadit ji na desku.
Je hned za písničkou Karlovy Vary, takže v podstatě korunuje ten konec, o kterém zpíváte. Je to náhoda?
To máte recht, ale je to náhoda. A víte, co je bizarní? Premiéra té hry byla ve Varech.
Na desce máte spoustu hostů. Měli prostor pro svůj vklad do jednotlivých písniček?
Pevně doufám, že ano. Například Jaromír Honzák je neuvěřitelně vynalézavý. Je to tvůrčí muzikant, který na ten kontrabas hraje netradičním způsobem. Ve skladbě Houston je úžasná linka, srdečně doporučuji. Hudbu i texty jsem napsal já, ovšem všichni naši hosté písničky posunují. Stejně tak moji bratři. Když si poslechnete Davidova sóla, tak v nich poznáte gregoriánský chorál, kterému se věnuje. U něj vlastně poznáte dva vlivy: chorál a Wayna Shortera. Tyto dva prameny jsou docela patrné.
Proč se deska jmenuje Chlebíčky?
Přišlo mi, že je to výrazný název. Také se mi líbilo, že by stejnojmenná písnička byla otvírací. Přijde mi taková pohodová a lehce nostalgická. Chlebíčky je navíc slovo, které vám utkví v paměti. Věděl jsem, že by mohlo být inspirující i pro autora obalu, což se ukázala být správná myšlenka. Razím zásadu, že když už si člověk koupí originální cédéčko, měl by s ním dostat i další kvalitu, v tomto případě výtvarnou.
Mastering alba probíhal v Londýně. Jaká to byla zkušenost?
Byl to obrovský zážitek a jsem rád, že jsem u toho byl. Materovali jsme v Metropolis Studios, které leží v krásné londýnské čtvrti s malými viktoriánskými domečky. To studio je v budově bývalé elektrárny.
Hravé album
Nové album bratrů Ebenů není ani tentokrát typickým reprezentantem folku, kam bývají nejčastěji řazeni. V písničkách je mnoho dalších inspiračních přiznávek, především jazz, šanson, tentokrát také folklór (byť s nadsázkou v písni Folkloreček). To dělá z bratrského tria výjimečné těleso, jehož hravost je takto dotažena i v hudební složce.
Texty Marka Ebena hravost nabízely vždy. Obsahově se tentokrát posunuly k větší přemýšlivosti o pomíjivosti života a o stáří. Jemná slovní ekvilibristika je však zdobí nadále. Je to pozitivní věc: ne každý dokáže vážná témata zpracovat s nadhledem. Eben navíc umí udělat ctnost i z textového klišé. Z velké „pitomosti“ pak rovnou plnohodnotnou skladbu, o čemž svědčí například rozhovor odjíždějícího kosmonauta se ženou ve skladbě Houston.
Stylové dokonalosti je na překážku střídmost projevu Marka Ebena a také absence dvou silnějších písniček, které by nahradily nenápadné Houpám se či To nic.
Stylové dokonalosti je na překážku střídmost projevu Marka Ebena a také absence dvou silnějších písniček, které by nahradily nenápadné Houpám se či To nic.
Stylové dokonalosti je na překážku střídmost projevu Marka Ebena a také absence dvou silnějších písniček, které by nahradily nenápadné Houpám se či To nic. Bratři Ebenové: Chlebíčky
Sony BMG, 43:54
Má obrovská tovární okna a hned vedle je depo na double deckery. Víc anglické to už být nemohlo. Bral jsem to jako studijní cestu pro naše zvukaře a současně jsem si to užíval i já sám. Každé nahrávání považuju za určitý zážitek, který by měl zůstat v paměti. Když to lze spojit s další kvalitou, je to ideální. Byla to nesmírně cenná zkušenost s obrovskými profesionály. Pocit dluhu vůči této desce nemám.