Marek Adamczyk a Ondřej Novák: Lidice jim změnily život

Marek: Ten příběh je založený na pravdě. Objevil ho autor scénáře, spisovatel a historik Zdeněk Mahler. Bylo to tak, že po atentátu na Reinharda Heydricha Němci rychle potřebovali provést nějaký exemplární trest. Získali dopis, který napsal Vašek Fiala z Lidic, a spekuloval v něm o odboji.

Dopis byl přitom pouze záminkou pro to, aby se mohl rozejít s dívkou, s níž si začal románek, i když byl ženatý. Vrátný podniku, kde dívka pracovala, obálku otevřel a udal ho. Já jako Vašek v něm píšu, že jsem udělal, co jsem udělat chtěl, a že jsem toho osudného večera spal kdesi na Čabárně. Tvářím se, že jsem v odboji, abych se té holky zbavil, ale všechno jsem si to vymyslel. Ve skutečnosti se ten člověk jmenoval Říha – některé postavy jsou tedy ve filmu přejmenované.

Ondřej: I Němci věděli, že Lidice s atentátem nemají nic společného, ale vedli tam vyšetřování, a aby to mohli po smrti Heydricha dotáhnout do konce, ještě do jedné zdejší stodoly nastražili vysílačku. Tu tam pak jako zaměřili, aby měli ještě další argument. Vysílačku přitom do Lidic přinesl jeden ze skupiny parašutistů, kterého zlomili jako prvního.

Ondřej: Atentát byl 27. května a 9. června měl Heydrich v Berlíně pohřeb. A to byl přesně ten den, kdy přišel rozkaz k zásahu v Lidicích, což bylo odvetné gesto.

Marek: Přijde mi neuvěřitelné, jak se to všechno zamotalo. Jediná špatná věc, kterou ten Vašek Fiala udělal, byla ta, že zahnul svojí manželce. A pak kvůli tomu zemřelo víc než tři sta lidí.

Marek: Asi jo, protože dobová svědectví o něm skutečně říkají, že v té vesnici platil za jakéhosi excentrika.

Ondřej: Je za tím schovaná ale ještě další tragédie. Jeho manželka stejně jako jeho dcera válku přežily. A když se ta dcera po válce dozvěděla o lehkovážnosti svého táty, bylo jí asi šestnáct let a otrávila se svítiplynem. Dodnes je otázka, jestli to byla nešťastná náhoda, anebo to byl záměr, protože to neunesla.

Marek: Jmenovala se Stáňa.

Marek: To není ani kapitola, spíš jen takový odstavec nebo dvě věty. Teď už to je něco jiného, prostě součást našeho života a tak to už zůstane. Pro nás to už vždycky bude víc než jen film nebo datum z učebnice, protože ten příběh se nám otevřel nejen jako historická skutečnost, ale především jako osobní zkušenost. Přeju si, aby všechno, co z toho zůstalo v nás, si z filmu odnesli i diváci.

Ondřej: Hlavně se moc často nestává, že herec hraje realitu a vypráví skutečný příběh. Věděl jsem, že to někdo doopravdy prožil a to bylo hodně zavazující. Všechno mi ale docházelo postupně a také na mě hodně dolehla dobová atmosféra.

Marek: Přemýšlel jsem o tom a zjistil jsem, že kdyby nepřišla druhá světová válka, přijde mi toto období jinak velmi přitažlivé. Třicátá a čtyřicátá léta se mi líbí hlavně tím, že věci měly řád a lidé se k sobě chovali jinak než dnes. Nic nebylo tak uspěchané a rozhárané jako dneska. S lidmi nehne už téměř nic. Všichni se někam řítí a ani nevědí kam. Dneska jsem někde četl, že Lady Gaga tančila na udílení amerických módních cen téměř nahá a vlastně se to nikoho ani nedotklo. Nefungovalo to, protože takových věcí už je prostě moc. A protože je tolik podnětů, lidi nevědí, z čeho si vybrat.

Dnes se jeden týden můžou zajímat o hokej a druhý týden se věnovat rybaření s Jakubem Vágnerem. Cokoliv jen vybalíte z krabice a můžete to hned použít. Jednoduše konzumuje te. Dřív toho lidi stihli míň, ale aspoň měli čas si ty věci prožít. Dneska musí být všechno rychlé a flexibilní.

Obdivuju svého dědu, kterému je už devadesát jedna let. První republiku zažil a vrací se k ní čím dál víc. Je velmi vzdělaný, a i když už dosáhl požehnaného věku, je pořád schopný přijímat nové věci a zamýšlet se nad nimi. Má velký rozhled a to se mi líbí. Nikdy nezůstává jen na povrchu, ale to už dneska dělá málokdo.

Ondřej: Podle mě to je také tím, že spousta lidí je ve vleku hypoték. Když žijí s pocitem, že někomu něco dluží, nedokážou se zastavit ani v sobotu a v neděli. Prostě se uvolnit a být chvíli v klidu. Rád se například dívám na lidi, když se věnují něčemu, u čeho nemají žádný finanční motiv, protože pak vypadají úplně jinak. A také lidi rád pozoruju na svých cestách a všímám si těch rozdílů. Teď jsem byl například na stáži v Edinburghu a lidi mi tam přišli daleko víc v pohodě než tady.

Ondřej: Pro mě to byla velká radost být před kamerou s někým, koho si velmi vážím. Navíc to byl můj první film a tím to bylo ještě umocněné. Museli jsme k tomu ale s Markem přistupovat tak, jako kdyby tam tahle bariéra vůbec nebyla. Potkat se s tak skvělými herci bylo úžasné, ale na druhé straně práce s Markem si necením o nic míň.

Marek: Spíš si člověk všímá, jakým způsobem ti lidé pracují, a inspiruje ho to.

Ondřej: Zajímavé bylo vidět i to, jak funguje mechanismus natáčení, při němž se tady sešli skvělí profíci, a to od režiséra přes herce až po techniky.

Marek: Tak že jsme chodili z jednoho sálu do druhého a tam jsme vyprávěli jednu veselou historku z natáčení.

Ondřej: Byli jsme jediní, kdo ten film během premiéry neviděl.

Marek: Slíbili jsme, že dál ji už vyprávět nebudeme. Když se ptáte, mám ještě jinou, ale přijde mi trochu trapná.

Marek: O Karlu Rodenovi je známo, že moc nemluví a taky nemluví nahlas. Měl jsem z něj přirozeně velký respekt, a to jsem s ním měl zrovna svůj první natáčecí den. Nejdřív nás spolu vezli autem a tam bylo úplné ticho. Říkal jsem si, že to tak je asi v pořádku, protože se soustředíme na výkon.

No a pak jsme spolu točili a v pauze šli na oběd. Sedli jsme si naproti sobě a dali se do jídla. Byl jsem zvědavý, jestli něco řekne, a on najednou promluvil, což mi udělalo radost. Měl jsem snahu mu odpovědět, jenže jsem mu špatně rozuměl. Místo otázky Co studuješ? jsem slyšel větu Už nebudeš? Přišlo mi to trochu nepatřičný, že se mě pan Roden ptá, jestli budu ještě pokračovat v jídle, ale odpověděl jsem něco v tom smyslu, že si ještě trochu dám, ale ty brambory asi už nedojím. Pak se to samozřejmě vysvětlilo.

Ondřej: V Lidicích se točila jen poválečná scéna, v níž jsme už nehráli. Jinak se točilo ve vesnici Chcebuz a zčásti byla filmová vesnice postavena architektem. Cestovali jsme ale dost. Byli jsme v bývalém vězení v Mladé Boleslavi, v blázinci v Bohnicích a také v hutích Poldi Kladno a to byl asi největší zážitek.

Marek: Když jsme tam přišli, byl zrovna takzvaný odpich, kdy se tuny roztaveného železa lijí do forem. Ten proces nešlo zastavit, protože by při výrobě měli ztrátu, takže nás rychle namaskovali a šlo se na věc. Já tam měl scénu, v níž jako zkušený ocelář Karlovi ukazuju, jak se to dělá.

Ondřej: Já měl být vykulený a to jsem ani hrát nemusel, protože jsem vykulený byl. Když na nás otevřeli tu obrovskou pec, kde byly rozžhavené rudé kvádry, žár jsme prostě nevydrželi a zakryli si oči, takže se záběr musel opakovat.

Hrál jsem asi v patnácti dílech v seriálu Ordinace v růžové zahradě. A předtím jsem studoval DAMU stejně jako Marek. Byl jsem ale o dva roky výš a státnice jsem dělal přesně v den, kdy se ve filmu o Lidicích točila moje poprava. Bylo to vloni třináctého září. Jen co jsem udělal magisterské zkoušky, odvezli mě na plac, kde mě popravili.

Přišlo mi, jako kdybych tam skutečně umřel. Najednou vás vyvedou ze vrat, kde vidíte ležet bezvládná těla, a proti vám stojí vojáci se zbraněmi. Když vystřelí, padnete k zemi a z oděvu vám jako vystříkne krev. Měl jsem opravdu pocit, že jsem umřel, akorát to nebolelo. S kaskadérem jsme trénovali, jak spadnout, ale nakonec jsem udělal úplně něco jiného a ještě tak tři dny potom se mi to neustále vracelo. Byla to síla.

Marek: Hrál jsem divadlo odmalička v pražském Dětském divadelním studiu. Možná i proto, že můj tatínek učil dvacet let na DAMU a můj dědeček Karel Kraus byl dramaturgem Divadla za branou, kde pracoval s Otomarem Krejčou. Přesto se mi na DAMU moc nechtělo. Přihlášku jsem si podal poslední den, kdy se to uzavíralo. Věděl jsem, že to určitě zkusím jenom jednou, a když to nevyjde, budu dělat něco normálního. Ještě jsem se hlásil na sociální antropologii do Brna.

Ondřej: Co to je?

Marek: Věda o člověku a jeho kulturním vývoji. Je to docela zajímavý.

Ondřej: Já studoval gymnázium a ve druháku jsem si dal přihlášku na konzervatoř, jestli bych mohl přestoupit. Udělal jsem to ale jenom proto, že mě zajímalo, jestli si tímhle směrem vůbec můžu troufat. Když se ukázalo, že snad jo, šel jsem po gymnáziu na DAMU. Vzali mě na odvolání. Po absolutoriu jsem pak ještě s jednou spolužačkou dostal cenu za to, že jsem v průběhu studia udělal nejvýraznější pokrok. Po dvou letech jsem si k herectví přidal ještě studium novinařiny. Teď mě čekají bakalářské zkoušky.

Ondřej: Když jsme jako třeťáci ve škole přijímali prváky, což je na DAMU takový rituál, dostal jsem na starost právě Marka. A kromě toho jsme provázáni ještě tak, že jsme oba vyrůstali na sídlišti v Modřanech asi kilometr od sebe, i když jsme se jako malí neznali. Potkávat jsme se museli, jenom si to nepamatujeme.

Marek: To jsme zatím nezkoumali. Amatérsky se zajímám o muziku.

Ondřej: Já hlavně rád cestuju a dlouho jsem sbíral autogramy. Dneska v tom pokračuju, jen když se nachomejtnu k někomu výjimečnému. Mám třeba podpis dalajlámy.

Marek: A podepisuje se jako dalajláma?

Ondřej: Ono to z toho není moc poznat, já ti to ukážu. Bylo to na Pražském hradě u Katedrály svatého Víta.

Ondřej: Peníze mám uložené na spořicím účtu. Beru je jako pojistku, protože herec ani novinář si v našich poměrech nemůže být jistý žádným příjmem. Teď jsem trochu klidnější.

Marek: Já jsem našim koupil nový sporák, protože mě pořád živí a mám pocit, že jim to dlužím. A taky jsem si zaplatil cestu do Izraele, kde jsem byl se svou přítelkyní. Studuje medicínu, jela tam na stáž a já jel s ní.

Marek: Před prázdninami jsem dokončil praktickou část studia na DAMU a zbývá mi složit magisterské zkoušky. Asi si studium ještě trochu prodloužím a pojedu na podzim do Londýna studovat do jedné divadelní školy v rámci programu Erasmus.

Ondřej: Budu pokračovat ve studiu novinařiny a věřit, že přijdou další role.

Ondřej: V prvních čtyřech dnech promítání film vidělo přes čtyřicet čtyři tisíc návštěvníků kin a takový start neměl letos žádný jiný český film. Možná že ten snímek nemá žádné originální umělecké vidění, což mu někteří vyčítají, ale zase je o to víc srozumitelný.

Marek: Některé kritiky na mě působily dojmem, jako by autor chtěl především ukázat, jak úžasně vzletně a erudovaně dokáže psát, a o samotný film v nich šlo až na druhém místě.

Ondřej: Pro mě to bylo zvláštní i proto, že jsem dřív dopisoval do časopisu Cinema a psal filmové recenze. Teď když nás s Markem různě komentují, vůbec si už nejsem jistý, jestli bych ještě byl schopný nějakou recenzi napsat. Spíš si myslím, že ne.