Márdi z Vypsané fixy: Začínali jsme jako prázdninový projekt

Myslím si, že je za tím několik důvodů. S Michalem Thomesem, pořadatelem festivalu, jsme v dlouhodobém přátelském vztahu. V roce 2002 nás jeho agentura Ameba Production vzala pod křídla a řadu let se pak o nás starala. Teď je naší manažerkou její tehdejší zaměstnankyně Dydla.

Na Rock for People jsme hráli od prvních ročníků a často jsme tam dělali akce navíc. Vystupovali jsme třeba na takzvané Pedal Stage, scéně, na níž bylo pět kol a elektřina se pro chod pódia vyráběla tak, že lidi na těch kolech šlapali. Pod pódiem jich ale bylo třeba jen padesát, protože jsme hráli na španělky, což vlastně nebyl obvyklý koncert. Také se každému nechtělo na tom kole šlapat.

V jednom roce jsme jeden den na festivalu vystoupili a druhý se už záznam koncertu prodával. A jezdí na něj také hodně našich fanoušků, takže to všechno vyústilo v naše letošní hraní na hlavní scéně.

Na internetu vyplňovali formulář, hlasovalo jich poměrně dost. Vybírali ale tak, jak jsem si troufl předpokládat, takže mě žádná píseň ve výběru nepřekvapila.

Je ale zajímavé, že skoro každá dostala nějaké hlasy. Natočili jsme deset alb, na každém je dvanáct až čtrnáct skladeb, a ukázalo se, že všechny mají nějaké své příznivce. Lidi hlasovali i pro písně z nového alba Kusy radosti. Hráli jsme Buvola.

Pamatuju si na jeden ročník v devadesátých letech, kdy jsem dlouho kecal se členem kapely Znouzectnost, kterou jsme hodně respektovali. Seděli jsme spolu u piva, povídali si o životě a bylo to fajn.

Letos se mi stalo, že jsem mluvil s někým, koho jsem vůbec neznal. Bylo strašné vedro, dohráli jsme koncert a já se motal kdesi v zákulisí. Přišel ke mně nějaký černoch z kapely, která hrála před námi, možná po nás, a dal mi strašně dobrou zpětnou vazbu na naše vystoupení.

Má angličtina je sice dost chatrná, ale podle toho, jak nadšeně mluvil, jak se tvářil a co jsem z jeho slov pochytil, byl nesmírně nadšený. Bylo vidět, že ač nám vůbec nerozuměl, protože pro něj byla čeština hatmatilka hobitů, náš set ho opravdu dostal. Kdyby měl možnost dostat nás na festival Glastonbury, tak tam jsme. Škoda že nevím, kdo to byl.

Letos jsem také na festivalu zahlédl kytaristu z americké kapely Weezer, kterou mám strašně rád. Měl jsem v zákulisí svou dceru s její sestřenicí, říkaly mi, ať za ním jdu, protože ony už to udělaly. Já se ale styděl a nešel jsem.

Třináct, její sestřenici patnáct, ale na Rock for People se obě chovaly jako doma. Se všemi se zdravily, kamarádily a vůbec nemohly pochopit, jak je možné, že se stydím kytaristy kapely, kterou mám rád.

Moc ne, spíš si dělá legraci z toho, že z jejího pohledu děláme hudbu pro starší lidi. Nedávno jsem ale zabodoval, protože jsme v hitparádě Óčko Charts porazili italskou kapelu Maneskin. Myslím, že to ocenila.

Hudební vkus má asi takový, jaký jsem měl v sedmé třídě já. Vztah ke kapelám se podle mě vytváří až na střední škole, takže se teprve uvidí, jestli bude metalistka, pankerka, hiphoperka nebo něco jiného. Zatím se především věnuje závodnímu plavání.

V podstatě ano, ale k výslednému formátu se vlastně dostala náhodou. Vznikl díky času na natáčení, kterého jsme tentokrát měli dost. Nahrávali jsme ve studiu Sono v každém ročním období, na jaře, v létě, na podzim a v zimě.

Nastřádali jsme spoustu písní, a protože jsme věděli, že chceme nahrát při každé návštěvě tři, vybrali jsme vždy jednu svižnou, jednu pomalou a jednu divnou. Z toho vznikl jakýsi pozdní sběr, proto je deska co do nálady tak široká.

Bylo pro nás těžké vymyslet pořadí skladeb. Deset minut předtím, než šlo album do výroby, Ondřej Ježek, jeden z našich producentů, pořadí změnil. Byl jsem na něj naštvaný, protože zařadil na konec tři pomalé písně. S odstupem času ale musím uznat, že měl pravdu.

Náš kytarista Mejla má rád pomalé písně. Pořád říká, že by z nich chtěl natočil album. Bubeník Pítrs má zase rád rychlé a producent Ondřej Ježek divné. Já osciluji mezi nimi, jsem rád, když je album pestré.

Texty jsou pro mě to nejtěžší. Aby měly nějaký smysl, strávím s nimi mnohem víc času než s kytarou při skládání melodie. Na správný nápad nebo slovo vlastně čekám. Jednou za čas pak nastane jakýsi divnomoment, kdy nápad přijde. Jako by bylo ve vesmíru něco, co si mě vybere a řekne, že na mě zasvítí a já napíšu text. Stačí mi pak jen jedno slovo a jde to.

Mívám ale i dlouhá období, kdy nepřijde nic. Inspiraci se snažím získávat různě, chodím po městě, pozoruju dění, někam jedu, ale nic nepřichází. A když už něco naskočí, není to ono.

Nedávno jsem někde četl, že se blíží doba, kdy budou psát texty počítače. Uvidíme, jestli to bude stát za to a jestli budou někoho bavit.

Vůbec ne. Byl to projekt na prázdniny. V Pardubicích tehdy bylo asi čtyřicet kapel. O prázdninách ale všichni kluci odjeli, my ve městě zůstali a vymysleli si Vypsanou fixu jako takový prázdninový sranda projekt. Na konci prázdnin jsme si řekli, že ho zase za rok obnovíme, protože každý z nás hrál v nějaké jiné kapele.

Každé léto jsme nahráli jeden demosnímek. Když v roce 1996 vznikl třetí a nás vyhodili ze všech kapel, začal jsem si říkat, že Vypsaná fixa k něčemu spěje. Těch necelých třicet let je šílených, uteklo to neuvěřitelně rychle.

To je dobrá otázka. Možná je to tím, že náš první baskytarista přišel do kapely jako poslední a byl pak první, kdo odešel. Tím pádem každý další basák přišel jako poslední a možná ctil to, že odejde jako první. Náš první baskytarista u nás ale vydržel sedm let a druhý dvacet, takže to tak strašné není.

Může se vám hodit na Zboží.cz: