Marcus Mucha: Kariéru v Hollywoodu jsem vyměnil za správu pradědečkova dědictví

Scházíme se v domě na Hradčanském náměstí, který rodina obývá od 50. let 20. století. Najdete v něm rozsáhlou kolekci předmětů, které patřívaly jednomu z nejslavnějších moravských/českých/československých umělců Alfonsi Muchovi (1860-1939).

Na první pohled vás napadne: tenhle malíř a grafik byl pěkný kramář, promiňte, sběratel. „Vítáme vás v 19. století,“ zve mě hostitel dál.

Vím, že jste do Československa jezdíval už jako malý. Když se rozhlédnu kolem sebe, kterého předmětu jste se tu nejvíc bál?

Jednoznačně medvěda. Jeho kůže je v prvním patře, praděda Alfons ji měl již v pařížském ateliéru. Jako malého mě vážně děsila. Bál jsem se i poblíž ní usínat… Ostatně hodně věcí, které tady (u)vidíte, pochází z období, kdy se pradědovi dařilo, žil právě v Paříži. Ta byla tehdy křižovatkou kultur, obchodu, proto v našich sbírkách nechybějí předměty z Asie, z Blízkého východu, z Afriky, Pacifiku. Měl velmi rád také katolický symbolismus, i tyto věci máme v hojné míře. Všechno, co tu vidíte, s ním také cestovalo, včetně zdejšího nábytku…

I do Spojených států, kde taky nějakou dobu žil?

Ano, potřeboval být obklopený svými věcmi, aby mohl tvořit. Vždycky se všechno zabalilo a jelo se tam, kam bylo potřeba.

Tohle se u vás v rodině snad nedědí, nebo ano?

(Smích) Rozhodně ne. Mně stačí při přeletech jen malý kufr. Ale mockrát si při balení na pradědu a jeho zvyky vzpomenu. Je to až neuvěřitelné. Já cestuji s taškou a on najímal „celou loď“. Balení měla jinak na starosti prababička Maruška, podle mnohých fungovala jako ta praktická část rodiny. Praděda ji velmi miloval a velmi si vážil toho, že on může tvořit a ona se postará o každodenní záležitosti.

Narodil jste se v roce 1980. Váš bratr Andrew o rok později a vaše sestra Tamsin v roce 1984. Za babičkou a dědou, Jiřím a Geraldine, jste do Prahy jezdívali i za socialismu. Co se vám ještě z téhle doby vybaví?

Vedle hrozivého medvěda, ještě chleba, zima, tyhle prostory se nedají moc vytopit… Pak mě napadá jedna letní vzpomínka, kdy se mě táta John (John Mucha - pozn. red.) ptal, zda si dám zmrzlinu. Otázku jsem mu vrátil s tím, jakou mají. Zasmál se a řekl: Jsi v Praze. Mají jednu, vanilkovou. Vybaví se mi, jak jsem nechápal, proč jich nemají víc. To víte, vyrůstali jsme se sourozenci v Anglii…

Před rokem 1989 jsem byl v Československu s rodinou podobně asi dvakrát třikrát. Babička Geraldine s dědou Jiřím byli za námi zas v Anglii, co si pamatuji.

Oba v domě na Hradčanském náměstí žili. Uprostřed předmětů po Alfonsi Muchovi, který tu naopak nikdy nebyl. Co máte z pradědečkovy tvorby nejraději?

To je těžké určit, ale hodně zajímavé jsou jeho pastely, jež nejsou téměř známé. Dělával si je jako deník. Zaznamenával do nich své filozofické úvahy. On totiž nebyl pouze výborný umělec, byl taky velký filozof.

Podívejte se na jeho obrazy z Ruska, z období, kdy ještě většina lidí bolševikům věřila. Alfons Mucha jako optimista k nim zprvu patřil. Viděl v nich, že mohou zlepšit život tamních lidí. Z nadšení ovšem poměrně brzy vystřízlivěl, což můžete vidět na zdi v prvním patře. Obraz, co máme tady, obsahuje naději: je na něm vlk poblíž ženy s dítětem, neútočí na ně. V centru Prahy, kde je pradědečkovo muzeum, visí již jiná podoba stejného výjevu: vlci jsou na něm tři, číhají na kořist, na ženu s dítětem.

Alfons Mucha podobně častokrát sahal do historie, k filozofii, jak vím a vidím.

Věřil, že je nad námi cosi, co nás přesahuje, že některé věci v životě neovlivníme. I proto ho fascinovaly symbolismus, katolictví, příroda… i slavné události z historie. Pevně věřil v to, že malé národy mohou v klidu žít vedle velkých, že spolu mohou normálně vycházet, že každý má právo na důstojný život. To jsou jeho hlavní vize. Proto ho chceme představovat jako velkého Evropana, který byl i velkým Čechem, malíře, grafika a filozofa.

Ještě mě napadá. Bydlí tady stále někdo, nebo je to už pouze muzeum?

Bydlí tu můj táta John Mucha. Moje babička, hudebnice Geraldine (1917-2012 - pozn. red.), za níž jsem tak rád do Prahy z Anglie jezdíval, tu žila až do smrti. Byla Skotka, na zimu byla uvyklá. Podobné to má táta… Já s rodinou bydlím jinak jinde. Přece jen máme dvě malé děti a tohle prostředí se s nimi moc neslučuje. Znáte to.

Znám to dobře. Posuneme se od pradědečka k vám. Jste tři sourozenci. Proč volba, že Nadaci Mucha převezmete, padla na vás?

Protože já jsem to tady, v Praze a v Česku, měl vždycky hodně rád. Po sametové revoluci jsem jezdíval za babičkou pravidelně. V roce 1998 jsem tu rok žil, zapsal jsem se do kurzů češtiny pro cizince na univerzitu. Následně jsme se vrátil do Anglie, studoval Cambridge, kde jsem s Radkem Špicarem rozjel Česko-slovenskou společnost.

A jelikož jsem chtěl dělat filmy, zamířil jsem ještě na studia do Japonska, následně se přesunul do Kalifornie. Chtěl jsem dělat filmy, být režisér, točit snímky typu James Bond. Jenže v Hollywoodu jsem zjistil, že lidí s podobnými sny, s výrazně vyšším talentem, než mám já, je tam hodně. A proto jsem se přesunul do byznysu.

Stal jste se filmovým producentem.

Asi to bylo i logické, už táta byl finančník, úspěšný londýnský bankéř. Díky tomu, že jsem měl rovněž kus štěstí, jsem dělal v Hollywoodu opravdu zajímavé věci, včetně televizních seriálů. Byl jsem partnerem Morgana Freemana. Odborný časopis Variety mě dokonce zařadil mezi 30 největších talentů oboru pod 35 let.

Ovšem pak přijel táta do Kalifornie a požádal vás, abyste se přesunul do Prahy. Cítíte se v tu chvíli jako Čech?

Vždycky jsem měl pocit, že do Česka patřím. Stejně jako moje rodina, která v téhle zemi žije po generace, jen v těch posledních padesáti musela odejít kvůli smutným dějinám. Proto, když táta za mnou přiletěl do Spojených států a poprosil mě, zda bych se nepřestěhoval do Prahy, jsem souhlasil skoro hned. Trvalo mi to tak dvacet minut, než jsem mu řekl: ano.

Jenže už jste měl v USA nejen kariéru, ale také ženu, Američanku, dvě malé děti. Doma vám přesun do Evropy taky hned prošel?

Mluvili jsme o všem důkladně, poměrně rychle jsme došli k tomu, že pojedeme do Prahy. Vše následně zkomplikoval covid, nicméně nikdy jsme nelitovali, že jsme se rozhodli být tady. V tom, co dělám, vidím smysl. Opatruji dědictví své rodiny, dílo výjimečného člověka, navazuji na své předky, na babičku, dědu, tátu… A ještě musím doplnit, že mi v tom pomáhají i mí dva sourozenci, kteří pro naši nadaci pracují, jen mimo ČR.

Opustil jste Hollywood, kde se vám dařilo. Vážně nelitujete?

Vážně ne, jsme tady spokojení. Život v Evropě je sice jiný než v USA, ale nám vyhovuje. Děti dávno mluví česky líp než já, protože se jazyk učí odmala. Vždycky rád zmiňuji, že mým cílem je nedělat v jedné české větě víc chyb. Zatím se mi to nedaří.

Mluvíte velmi dobře na to, že jste se česky začal aktivně učit koncem 90. let.

Dost mi v tom pomáhají spolupracovníci. Pokaždé, když spustím anglicky, plánuji možnou schůzku v angličtině, ozve se: Marcusi, česky! A tak se musím snažit mluvit líp a líp.

To zní hezky. Pojďme se posunout zpět k Alfonsi Muchovi, k nejcennějším kusům, ke Slovanské epopeji. Po vleklých soudech vše směřuje k dohodě s Prahou, které váš praděda soubor obrazů za určitých podmínek věnoval?

Pevně v to věřím. Palác Savarin by se měl brzy upravit tak, aby tam mohla díla viset. Tím by se splnily podmínky, jež praděda vůči Praze měl. Plánujeme, že do prostor přemístíme i pár předmětů z tohoto domu tak, aby návštěvníci měli co nejlepší představu o tom, jak tvořil. Doufám, že expozice v Savarinu sjednotí snahy všech, kteří se o Slovanskou epopej dosud starali. A tím myslím také lidi z Moravského Krumlova, další Čechy, kteří pečovali o tenhle výjimečný celek v temných časech našich dějin.

Jak to s projektem vypadá?

Doufáme, že se výstava otevře v roce 2028, což je stoleté výročí od darování epopeje městu. Bylo by to hezké. Ovšem jsem realista. Vše se teprve připravuje. Budovu upravuje slavný architekt Thomas Heatherwick…

Jen na okraj, teď dělá sídlo pro Google v kalifornském Mountain View. Jeho prvním dílem v Evropské unii bude právě místo pro Muchovu Slovanskou epopej. Nespěcháme. Především chceme, aby místo bylo krásné. Pro mě je nyní důležité i to, že soubor je v bezpečí v Krumlově.

Tohle je určitý posun v rámci rodiny, ne? Chápu jinak dobře, že pozvolna nahrazujete v čele Nadace svého tátu Johna?

To je od začátku cíl. Na všem však pracujeme společně jako rodina. Díky tátovi existuje nadace. Vybudoval ji jako bankéř, člověk, který rozumí penězům. Já jsem přišel odjinud, z produkce, z Hollywoodu. Rozumím tomu, jak se mají věci dělat, aby fungovaly. Umím vyrábět příběhy.

Na dědictví svých rodičů stavím jiný příběh. Příběh mého pradědečka: jak chudý kluk z Moravy měnil svět umění, díky čemuž je slavný i desítky let po své smrti. Tohle je univerzální téma, které lidi stále oslovuje. Jsem si jistý, že muzeum pro epopej dá Prahu na globální uměleckou mapu. Bude něco jako van Goghovo muzeum v Amsterdamu.

A teď upřímně. Dožijeme se my dva jeho otevření?

V Hollywoodu se říkává: jestli je příběh krásný, natočí se. Jen to občas trvá, dodává se. Příběh Slovanské epopeje je úžasný. A je jedno, kdy se muzeum otevře, i když ten rok 2028 by byl opravdu skvělý! Pradědeček Alfons Mucha by byl určitě nadšený, jak se věci pohnuly kupředu.