Článek
Kouzlo filmu je v zhuštěném zachycení času i proměn doby na jedinečném osudu. Marcelu vidíme nejdřív při svatebních přípravách v roce 1980, během brzkého rozvodu i při shánění bytu.
Nahlížíme do všednosti a šedivosti socialismu 80. let, jak už si jej snad nikdo nepamatuje - až na slavné tancovačky a poutě. Především hádka Marcely a Jardy v kuchyni nebo rozvodové řízení u soudu soustřeďuje až magickou esenci těch časů. A v kontrastu k tomu vidíme Marcelu i za sedm, patnáct, dvacet let, jako bychom přeskakovali stránky v rodinném albu.
Ovšem s příchodem sametové revoluce její život nabírá nešťastné obrátky. Narodilo se jí druhé dítě s mozkovou dysfunkcí a ona sama jen obtížně zabezpečovala rodinu. Navíc měla štěstí na samé "chlapy magory". Po odvysílání jejího příběhu v televizi se sice mezi diváky rozběhla sbírka na tolik potřebný byt v Praze, jenže dospívající dcera vzápětí tragicky zemřela, Marcela propadla depresím a přestala chtít žít.
Z filmu chvílemi i mrazí
Největší obtížnost této dokumentaristické metody spočívá v tom, že Třeštíková musí filmovým jazykem sama interpretovat události a dramatizovat tok života. Nechává nás dívat se i na velmi drsné okamžiky, kdy se například Marcela zhroutí, abychom procítili tíhu jejího života až k mrazení. Přitom kamera odlehčuje drama i titěrnými pohledy na domácího psího mazlíčka nebo plovoucí bačkoru.
Třeštíková především čeká, je nablízku, poslouchá v naději, že snad cosi podstatného pochopí. Přesvědčuje nás, že stačí být, dívat se a tím nabízet vždy pomoc, že "spolu" lze to všechno přečkat a vydržet. Ale už se jí tolik nedaří osvětlit vztah Marcely s postiženým synem, v němž si nedávají své city příliš najevo.
Hodně se povídá
S autorkou někdy ztrácíme nadhled nad otevřeným příběhem a snadno se stane, že pokud se pokusíme ho vystihnout, ocitneme se v nekonečném povídání o tom, jak kdo vidí a chápe Marcelin život.
K mnoha dalším nabízím verzi svoji: Marcela své nešťastné zkušenosti na sebe nepoučitelně, ale i osudově nabaluje, jako by sbírala v kartách Černé Petry. Uzavírá se do prostředí své rodiny, kterou musí sama táhnout, až přestává vnímat vnější svět. S ním udržuje kontakt prostřednictvím chlapského, ale vlastně dost teatrálního a sentimentálního světa country a trempů. Nicméně stejně jako tyto debaty, ani film nemá skutečný konec.
Marcela, ČR (2006), 82 min.
Námět, scénář, režie: Helena Třeštíková, dramaturg: Michael Třeštík, Darja Macáková.