Článek
Hitchcockův vztah se ženou byl (asi nejen v této době) dost komplikovaný. Již šedesátiletý slavný filmař hledal po premiéře thrilleru Na sever severozápadní linkou poněkud obtížně nové téma – a rozčilovalo ho, že svět od něj čeká pořád to samé. Když se rozhodl pro Psycho, narážel na nepochopení, či spíš odpor všech, s nimiž jednal. Jeho žena měla ovšem poněkud jiný problém: scenáristka, střihačka a mistrova hlavní poradkyně i oddaná pečovatelka měla už plné zuby toho, že celý život tráví jen v jeho stínu - a uznání žádné.
Scenárista John J. McLaughlin (Černá labuť) napsal komorní rodinný příběh, ve kterém víc než cokoli jiného vyniká obraz dlouholetého manželského vztahu, v němž se – navzdory slávě pána domu – musí věčně řešit jeho nechuť dělat cokoli s nadváhou a jeho sebestřednost, která se logicky i do partnerského vztahu promítá.
S břitkým britským humorem se oba peskují a zraňují, velký Alfred navíc sice sám nijak neskrývá slabost pro mladé blond herečky, z nichž tu aktuální hraje Scarlett Johanssonová, ale když se Alma pustí do scenáristické spolupráce s jiným autorem, který víc než manžel ocení její přínos, má vztek. A není až tak jasné, zda žárlí víc jako manžel nebo jako filmař.
Když si Hitchcock prosadí svou a za cenu zástavy vlastního majetku začne točit Psycho, manželský konflikt graduje – a k tomu se přidá nemoc. Alma zaskakuje na place, zachrání manželovo dílo a je zřejmé, že ho rozhodně přinejmenším nezkazí. Dokonce je to právě ona, kdo nese zásluhy za vrcholnou scénu v dnes již legendárním filmu, jehož premiéra znamenala velký, ovšemže Hitchcockův triumf…
Skvělá Mirrenová
Film se tedy jen zdánlivě soustředí na titulního hrdinu, jehož maska je mimochodem až příliš výrazná, a byť se snaží co nejvíc přiblížit Hitchcockově fyziognomii, působí přes míru, a popravdě řečeno poněkud brání Anthonymu Hopkinsovi ve výraznějším hereckém projevu: v odulé tváři působí poněkud strnule. Navíc se málo dozvíme o nesmírně komplikované povaze a charakteru velkého Alfreda, film plyne spíš po povrchu postavy a místy má člověk tak trochu pocit, že by na místě Hitchcocka mohl být kdokoli jiný, což je škoda.
Větší obdiv tak patří Helen Mirrenové, která sice podobou paní Almě neodpovídá tolik jako Hopkins Hitchcockovi, ale jejíž herectví tu vyjadřuje všechny nejniternější pocity, jimiž tato malá a drobná, ale ve své podstatě velká žena sice žila, ale velmi často je musela a dovedla až mistrně skrývat. Její vztah k sobeckému manželovi je obdivuhodný – jakkoli ho plísní a dokáže slovy i pořádně jako bičem šlehnout, nepřestává filmaře milovat, respektovat a potlačit vlastní talent k jeho prospěchu a ku prospěchu díla.
Film má klidné, chvílemi trochu rozvláčné tempo, není tu nijak výrazné napětí, působí spíše jako běžný snímek s příjemným vystižením atmosféry šedesátých let v Hollywoodu. Což není úplně špatné, jen je to vzhledem ke skutečné velikosti a složitosti postavy, již si dal film do titulu, přece jen trochu málo.