Článek
Loni jste vydali dobře přijaté album Moje krevní skupina, které přineslo úspěšné singly Františkovy Lázně a Šrouby a matice. V březnu jste pak získali prestižní cenu Anděl pro nejlepší skupinu loňského roku. Co se u vás od té doby změnilo?
Co jsi vyjmenoval, úspěch určitě je. Já bych to ale tolik nepřisuzoval Andělům, protože si nemyslím, že tahle anketa něco změní. Tohoto ocenění si samozřejmě velmi vážíme. Kdyby se to ale nestalo, nic by to na chodu věcí nezměnilo. Zásadní bylo, že se nám podařilo prorazit s novým albem a oslovit široké spektrum fanoušků.
Na jaře jste k albu odehráli turné, které bylo v podstatě celé vyprodané. To je na české poměry nevídaná věc. Tušili jste, že to tak bude?
Pro mě osobně to bylo ohromné překvapení, protože jsem absolutně nečekal, že o naše koncerty bude tak velký zájem. Myslím si, že česká hudební scéna prožívá poměrně krizovou dobu, na koncerty všeobecně chodí stále méně lidí, alba se moc neprodávají. Jsem rád, že jsme jednou z mála kapel, které se teď daří. Nechtěl bych to ale zakřiknout, protože dobře víme, že úspěch netrvá věčně.
Na vašich koncertech dochází mezi fanoušky, a především fanynkami, až k euforickým reakcím, skoro jako na záznamech z koncertů Beatles v šedesátých letech…
Všimli jsme si toho, je to docela vtipné. Na koncerty už ale zdaleka nechodí jenom patnáctileté holky, jak to bylo před lety. Dnes už jsou na nich ze čtyřiceti procent kluci a vídám i starší lidi. Jsem rád, že se to spektrum rozšířilo. Šlo nám totiž o to dokázat, že nejsme jen kapela pro holky. Vlastně jsme nikdy nechtěli být kapelou pro -náctileté holky, ale na začátku naší kariéry jsme tak byli zaškatulkováni a potom se nám těžko z toho označení dostávalo. Na posledním turné se to ale obrátilo dobrým směrem.
Momentálně na nás chodí i lidi nad čtyřicet let, což je perfektní a doufám, že to vydrží. Tím nechci naznačovat, že je škatulka pro -náctileté úplně špatná, i když většině kritiků a pseudoumělců je to z nějakého osobního důvodu protivné. Mají asi pocit, že hudba pro mladé je pod jejich úroveň a teenagery berou jako podlidi, kteří nemají nárok určovat si, co je pro ně dobré.
Když se podíváme do historie, tak i takoví The Doors, Depeche Mode a mnozí jiní byli ve své době kapely pro -náctileté. V prvních řadách budou asi vždycky mladé holky a ti starší budou stát spíš vzadu. Myslím, že to tak má být. Bylo by divné, kdyby to bylo naopak. Mladí lidé budou vždycky určovat trend a lajnovat, kam se bude vyvíjet budoucnost, a to nejen ta hudební.
Zažili jste s fanoušky nějakou bizarní situaci?
Byla jich spousta, ale nejsem si jist, že jsou publikovatelné.
Nějaká určitě…
Na jednom koncertě z turné nebyli před pódiem zábrany a první řady fanoušků byly tudíž nalepené hned na pódium. Začali jsme hrát, opona spadla a asi čtyři holčiny v první řadě začaly tak strašně hystericky řvát, že jsem je slyšel i přes všechnu zvukovou masu, která se valila z pódia.
Při první písni chodím obvykle hned na kraj pódia, abych pozdravil fanoušky. A tak jsem to udělal i na tomto koncertě. V tu chvíli mě ty čtyři holky chytily za mé masivní boty, stále při tom strašně řvaly a nechtěly se pustit. Držely mě tak po celou dobu písně a já se nemohl hnout. Snažil jsem se je při hraní setřást, ale nešlo to.
Když už jsem nevěděl, co dělat, kývl jsem na našeho technika, který má na starosti i tyhle věci. Běžel mi na pomoc, ale nepodařilo se mu ty holky od mých bot odlepit. Měly v sobě v tu chvíli takovou nepopsatelnou vnitřní křeč, jako když se pitbul do něčeho zakousne a už nepustí. Navíc při tom řvaly jako orangutani.
Co s tím?
Jediná věc, která mě v tu chvíli napadla, byla, že je budu muset kopnout do hlavy. Vzpomněl jsem si ale na zpěváka z kapely Inekafe, který z toho měl nedávno malér, a tak jsem tuto možnost vyloučil. Musel jsem tedy přestat hrát, shodit kytaru na zem a všechny ty ruce od sebe vyloženě hrubou silou odtrhat.
Jakmile jsem ale jednu setřásl a chystal se na druhou, ta první se zase chytla, vše za doprovodu hysterického záchvatu. Takový stav jsem viděl pouze ve filmu o vymítání ďábla.
Když se na ty holky konečně vrhla ochranka a všechny ruce ze mě odkrájela, tak se mi v tom záchvatu jedna z nich doslova zakousla do nohy. To už jsem se fakt naštval, vzal jsem ji za ty dva culíky a trhnul její hlavou. V puse jí zůstal kus mých kalhot a tvářila se velmi spokojeně.
Ty jsi Mandrage nezakládal, přišel jsi do sestavy později. Kdy jsi poznal, že má potenciál?
Myslel jsem si to od chvíle, kdy jsem kluky viděl poprvé. Byli o generaci mladší a fantasticky jim to šlapalo. Bylo to sice tehdy ještě trochu dětské, také jim v té době bylo patnáct, ale já tušil, že když tahle kapela bude makat, někam to dotáhne. Možná je současný úspěch Mandrage pro někoho věcí náhody. Já si ale myslím, že v sobě měli od začátku obrovský talent.
V posledních dvou letech se kapela více zprofesionalizovala, například koncerty nebo chování muzikantů na pódiu jsou na zdejší poměry nevídané. Pracovali jste na tom systematicky?
Jednak je za tím samozřejmě kus práce, a také je to tím, že se nám začalo dařit. Koncerty, které jsme hráli před vydáním poslední desky, vlastně nebylo možné připravit stoprocentně profesionálně. Byla to především otázka financí.
Dnes už máme větší možnosti, a tak se do svých vystoupení snažíme přinášet spoustu nových věcí, inovovat je, udělat je zajímavé. Chceme, aby diváci odcházeli s pocitem, že byli na koncertu profesionální kapely, ne na vystoupení pěti kluků, kteří jim přišli něco zahrát.
Co bude s Mandrage po letní festivalové sezóně?
Na podzim nás čeká druhá část turné a potom si budeme muset sednout a říct si, co dál. Buď začneme hned dělat na nové desce, anebo necháme lidi i sebe trochu oddechnout a na pár měsíců si odpočineme. Nejsem teď schopen říct, jak se rozhodneme.
