Mandrage: Co z nás vypadne, to tam je

My to takhle moc nevnímáme. Vymýšlíme a následně nahráváme desku tak nějak přirozeně, jak to zrovna cítíme a bez ohledu na to, zda by měla naplnit něčí očekávání. Co z nás vypadne, to tam je. Samozřejmě se snažíme, aby každá deska byla vždy o krok dál než ta předešlá. Ale spíš jsme zvědaví, co z toho nakonec vyleze a jaké budou reakce.

Stala se nám spousta věcí, o kterých asi tajně sní každá začínající kapela. Dostali jsme Anděla, platinovou desku, měli jsme vyprodané turné, ale za největší úspěch považuji to, že jsme získali určitý respekt scény a že se z podceňovaného outsidera stala formace, se kterou se musí počítat, a na mnoha festivalech už se objevujeme jako headlineři.

Čím více fanoušků kapela má, tím více je antifanoušků, kteří ji nesnášejí. Na to už jsme si celkem zvykli, ale určitá ztráta soukromí je něco, na co si asi nikdy nezvyknu. Není mi zrovna příjemné, když jdu s někým po městě a nahrne se ke mně parta adolescentů s foťáky. Hrát si na hvězdu mě baví na pódiu, ale když z něj slezu, nejraději bych nasadil mimikry a byl podprůměrně placený zámečník ze Škodovky.

Dokážu být asi i profík na pódiu, ale v normálním životě nejsem na tyhle věci spojené s úspěchem stavěný a nevím, jak s tím mám naložit. Ale to je spíš jen taková má osobní paranoia, ostatní kluci to vnímají asi tak, že se nic nezměnilo, je jen víc lidí na koncertech a více koncertů. A to je skvělé.

Děkujeme. Ale myslím si, že s opravdovou profesionalitou to má jen málo společného. Jsme v tomhle pořád bohužel trochu pankáči a na koncerty občas vyrážíme pomalu s půlkou věcí zapomenutou ve zkušebně. Baterky do vysílačky na kytaru se občas shánějí ještě pět minut před koncertem.

Kapela samozřejmě tuto kritiku od lidí z branže přijímá a všichni dobře víme, že Víťa nikdy nebude exkluzivní Pan zpěvák. Ale myslím, že fanoušci si na něm cení toho, že má nezaměnitelný styl a je tím pádem rozpoznatelný. To, že Víťa vypadá po každém náročnějším tónu, jako když za dvě sekundy umře, je podle mě pozitivní fakt, který dělá koncert ještě vypjatější. Víťa si na nic nehraje a myslím si, že umět zpívat jako bůh není vůbec podmínkou pro to, aby ses mohl někam dohrabat.

Můj názor je takový, že umělec je tu od toho, aby předal nějaký pocit, postoj či názor. A pokud je to uvěřitelné a dokáže tím někoho oslovit, je úplně jedno, jestli to podá slavičím hlasem, nebo vychrochtá.

Elektroniky tam právě moc není, většina zvuků je živých. Náš externí klávesák František Bořík se stal už takovým pátým členem kapely, takže klávesy se staly nedílnou součástí hudby, kterou produkujeme. Také jsme pracovali s producentem Ecsonem Waldesem a ten se vyžívá v tvoření zvuků na starých analogových syntezátorech. Toho bylo třeba využít.

Jsem velmi rád, že to říkáte. Byl to jeden z hlavních cílů. Mě ty srandy sluníčkové kapely už přestaly bavit. Chtěli jsme udělat seriózní desku. Uvědomil jsem si, že je u nás velmi málo kapel, které jdou s kůží na trh. Máme tu spoustu anglicky zpívajících skupin či interpretů, u nichž se obsah textů dá schovat a posluchač pak má šanci reagovat pouze na hudbu a určitý postoj.

Pak je tu spousta kapel, které jsou právě takové ty sranda bandy. Berou svou tvorbu jako určitou formu recese, což je takový lehčí podvod na posluchače, protože dělat si z něčeho prču je mnohem jednodušší než zaujmout jasný názor a dát posluchačům vědět, co si o vás můžou myslet. To vnímám jako to jít s vlastní kůží na trh. Samozřejmě je to cesta složitější a těžší, ale chceme riskovat.

Člověk se nikdy jako textař nenarodí a všechno je to pouze o zkušenostech. Například texty na naše první album byly jedny z prvních, které jsem kdy napsal, a také podle toho vypadaly. Oslovilo to hlavně teenagery, což neberu jako chybu, ale snažím se na sobě pracovat a být hlavně soudný sám k sobě a své tvorbě. Každý text, který člověk napíše, by měl psát s pocitem, že bude lepší než ten předchozí. Jenom tak má šanci dosáhnout toho, že jednou třeba napíše nějaký skutečně výjimečný. Pokud mohu brát otázku i zároveň jako pochvalu, pak velice děkuji, protože slušné texty byly jednou z hlavních priorit, jak udělat dobrou desku.

Určitě to je Úhel pohledu. Má v sobě takovou zvláštní temnou atmosféru a nikdy jsem si nemyslel, že jsme schopní dát dohromady něco, co by se přibližovalo určitému druhu novoromantismu, ve kterém byli v osmdesátkách absolutními mistry Depeche Mode. Mám je samozřejmě v oblibě a bavila mě představa se tomuto soundu zkusit lehce přiblížit. Navíc má ta píseň absolutně nehitovou formu a pro naši kapelu atypickou stopáž šesti minut.

Dále mám velmi pozitivní vztah k novému singlu Siluety. Drží to pohromadě a nejsou v něm žádné rádoby básnické plky. Navíc jsme se snažili, aby z toho byla taková trochu bondovka, což se snad povedlo, protože tahle asociace nás docela baví.