Mám radost z umělecké instalace. Podporuje myšlenku skleněné spirály, říká hlavní architekt českého pavilonu EXPO Michal Gabaš

Před dvěma lety vyhráli soutěž, na níž představili točitou dřevostavbu se skleněnou fasádou. Nyní spirála stojí na ostrově Yumeshima v Ósackém zálivu, zdánlivě se vznáší a porušuje svoji gravitaci. Má šanci zaujmout osobitou architekturou a uměleckou výstavní stezkou, která probíhá po vnitřním obvodu pavilonu.

Cítím velkou úlevu a zároveň obrovské nadšení. Jsem rád, že se dodržel původní koncept a po tom složitém procesu, kterým celý projekt prošel, se vrátil tam, kam měl. Za mě je super, že spirála funguje jako celek. Architektura je dokonale propojená s výstavní instalací talentovaných umělců.

Trošku mě proto mrzí, že EXPO 2025 v Ósace potrvá v omezeném čase. Před dvěma lety jsme vyhráli soutěž a na projektu jsme až doteď tvrdě pracovali a za šest měsíců už nebude existovat.

V ateliéru jsme si řekli, že Japonsko moderní technologií neohromíme. Rozhodli jsme se ukázat, v čem jsou Češi jedineční. Myslíme si, že v řemesle, charakterizuje nás určitě sklo a dřevo. Proto jsme zvolili dřevostavbu opláštěnou uměleckou fasádou.

Sklo odkazuje i na český pavilon v Ósace z roku 1970, který měl částečně prosklený plášť. Tehdy na něm pracovala slavná sklářská dvojice Libenský–⁠⁠⁠⁠⁠⁠Brychtová.

Stavba je vysoká 17 metrů. To je maximum, co místní regulace dovoluje. Návštěvníci se dostanou do 12 metrů, na úroveň terasy s nádherným výhledem na ósacký záliv.

Výstavní spirálová stezka je dlouhá 260 metrů a v nejužším místě má 1,8 m, v nejširším až 7 metrů. Hrubá podlažní plocha pavilonu je rozsáhlá, nabízí 2600 m čtvereční plochy. Kritéria byla díky tomu přísná a stavba vyžadovala speciální povolení. Zažili jsme si spoustu nervů a kritických momentů.

Japonské autority, včetně našich partnerů, tvrdily, že dřevostavba není možná. Každou otočku na spirále počítaly jako jedno podlaží a nevěřily, že lze zrealizovat dřevěný pětipodlažní dům, který by bylo možné v tak krátkém čase úspěšně povolit a následně postavit.

V ten moment se lámal chleba. Nevěděli jsme, zda to ustojíme. Chvíli to vypadalo, že budeme mít ocelový skelet s dřevěnou výplní a na dřevostavbu si budeme pouze naoko hrát.

Taková stavba je ale mnohem těžší a pravděpodobně bychom nesplnili přísné požadavky na možné zatížení základů na umělém, pomalu se potápějícím, ostrově.

Nezbývalo, než je přesvědčit, že vysoká dřevostavba je opravdu realizovatelná.

Kromě atypické geometrie i zvolený materiál. Stavba je složená z CLT systému (stavební materiál vyrobený z masivního sušeného řeziva, skládá se z příčně lepených vrstev, pozn. red.), který je pro místní poměry speciální. 80 % dřeva, včetně skleněné fasády, byl navíc import z Čech. S evropskou certifikací, nikoliv japonskou.

V Čechách jsme systém laboratorně testovali. A nebyla to legrace. Vzhledem k tvarové formě má stavba obrovské množství atypických spojů.

Náročné to bylo i potom. Až třetí japonská inspekční firma věřila statickým výpočtům českého statika Lukáše Krbce a následně i skvělým laboratorním výsledkům. Některé oslovené společnosti vůbec nereagovaly, jiné proces záměrně zdržovaly. Báli jsme se, zda vše časově zvládneme.

Fasáda má svůj dlouhý příběh. Původně měla být „otevřená“, s mezerami, mezi nimiž by volně proudil vzduch. Japonsko má ale specifické klima. V srpnu řádí tajfun, vítr dosahuje rychlosti až 150 km/h. Déšť prší všemi směry, v létě je v Ósace 37 stupňů Celsia a 100% vlhkost vzduchu.

Během dialogu s japonskou protistranou se navíc ukázalo, že na fasádní plášť jsou stanoveny vysoké požadavky na odolnost. Sklo muselo být kalené a zároveň laminované k sobě. To logicky zúžilo možnosti použité technologie.

Venkovní podmínky jsou nevyzpytatelné a bezpečnost je důležitá. Skleněnou fasádu jsme se proto rozhodli uzavřít a oproti soutěži změnit i technologii skla.

Na světlosti jí to neubralo. Uvnitř pavilonu je příjemné, dostatečně rozptýlené denní světlo.

Zvolili jsme kalené pískované sklo. Zvenku má válcovanou strukturální vrstvu, která vytváří žádanou plasticitu.

Je to jistý kompromis, ale z časových i finančních důvodů jsme si nemohli dovolit dražší, na výrobu náročnější variantu. Převoz skleněného materiálu z Čech do Japonska trvá lodí 60 dní, následuje zdlouhavé proclení. Nemohli jsme riskovat prodlení.

V listopadu 2024 muselo být sklo v Ósace a hned se začalo s montáží. Podařilo se a 6. ledna byla skleněná fasáda kompletně hotová.

Na výstavní stezce, která jde po obvodu točité spirály, jsou instalované kresby a malby výtvarníka Jakuba Matušky, známého jako Masker.

Další slavný umělec, Rony Plesl, představí skleněné plastiky. Mimo jiné i monumentální křišťálové kmeny v nadživotní velikosti, které jsou pravým otiskem živých stromů. Ty jsou umístěny před pavilonem a může je tak obdivovat každý kolemjdoucí.

Díla mají na sobě namontované LED displeje, které celou instalaci oživují a propojují kresby Maskera s plastikami Ronyho Plesla. Celá expozice je založena na inspiraci nedokončeným triptychem Alfonse Muchy. Byla to skvělá volba, náš slavný malíř je v Japonsku stále velmi populární.

Za mě je největší lákadlo unikátní zvuková instalace od Lunchmeat Studia. Speciální reproduktory vysílají v úzkém spektru směrový zvuk. Když náhodou na umělecké stezce protnete paprsek, budete mít pocit, že vám obrazy a umělecká díla šeptají přímo do ucha.

Když naši umělci prezentovali koncept výstavy, japonští novináři nabyli dojmu, že ve spirále uvidí skutečný triptych od malíře Alfonse Muchy (ten neexistuje, pozn. red.). Dodatečně musel tým okolo Ronyho Plesla uvádět na pravou míru, že Muchův triptych je nedokončené dílo, zachovaly se k němu pouze nákresy.

Poslední exponát ve výstavní spirále je ale skutečné dílo Alfonse Muchy. Jde o malou bronzovou sošku, která údajně nikdy nebyla vystavena. Umělec ji zhotovil, když tvořil v ateliéru u francouzského sochaře Auguste Rodina v Paříži.

Spirála je napojená na tubus auditoria, které je koncipováno jako black box. V tomto místě jsme zvolili černou podlahu, dřevěný strop a na stěnách akustické laťové obklady. Probíhají zde přednášky, obchodní setkání a umělecké projekce. Plánuje se vystoupení České filharmonie, Cirku La Putyka apod.

V přízemí pavilonu je restaurace s výjimečnou světelnou instalací od firmy Preciosa Lighting. Tradiční českou kuchyni má na starosti uznávaný šéfkuchař Tomáš Reger. Točit se bude samozřejmě plzeňské pivo…

Ano, je naprosto skvělé. Pavilon je situován u promenády s fontánou, přímo s výhledem na záliv a moře v Ósace. Je to exkluzivní místo, kolem spirály bude proudit spousta lidí.

Navíc naše stavba stojí hned vedle kurátorského pavilonu, který je opláštěný nerezovou ocelí. Spirála se v něm zrcadlově odráží a návštěvníci ji tak kouzlem nechtěného uvidí dvakrát.

Z východní strany je pak situován jednopodlažní pavilon Malty. Je extrémně nízký a nezakrývá ani celé přízemí našeho pavilonu. Spirála tak má šanci v prostoru opravdu vyniknout.

Zblízka jsem si měl možnost prohlédnout jen čínský pavilon, protože je kousek od spirály. Vizuálně je za mě velmi zajímavý, neboť mu po fasádě stéká voda.

Parádní je za mě „Les klidu“, který se nachází v centru EXPA. Vysázeli ho s velkou časovou rezervou a je nádherně vzrostlý. Návštěvníci ho určitě rádi využijí k odpočinku. Jinak přehled o areálu zatím moc nemám.

Přesně tak, navíc pavilony byly z velké části po dlouhou dobu pod lešením. Těším se, že si je s kolegy konečně v klidu prohlédneme. Jsem moc zvědavý, jak areál bude působit jako celek.

Ze 180 účastníků má originální národní pavilon jen 40 zemí. Velké množství členských států totiž přistoupilo na kompromis a prezentují svoji zemi v prefabrikovaných boxech. Jsou to menší dvoupodlažní moduly, které vypadají jako šedivé haly. Postavili je Japonci, lze si je pronajmout, a interiér v nich uzpůsobit podle svých potřeb.

Je to dobré řešení ve chvíli, když jste pod tlakem, nedostanete stavební povolení či neseženete zhotovitele stavby. Není to ostuda, je to realita.

Vůbec nevím. Osobně bych uvítal, kdyby pavilon zůstal v Japonsku. Cesta do Čech je realizovatelná, ale za mě neekologická. Z hlediska udržitelnosti mi dává smysl nechat jej v místě, kde se postavil.

Kdyby se spirála stěhovala zpátky k nám, musela by se přeprojektovat na české normy. Dřevostavba čelí v Japonsku naprosto jiným klimatickým podmínkám, než by tomu bylo u nás doma.

Ano, to byla jedna z podmínek stavebního povolení. Konstrukci a obvodový plášť lze na místě rozmontovat a odvézt.

I když je patrová dřevostavba v detailech podpořená ocelí, nic není svařované, nikde není tuhý spoj. Dům má tzv. měkké spoje a může se lehce „hýbat“. Takový systém je na území se seizmickou aktivitou přímo žádoucí a nutný.

Aktuálně se účastníme mezinárodní urbanistické soutěže Florenc 21, v níž jde o nejlepší urbanistické návrhy pro čtyři městské bloky. Do soutěže se přihlásilo zhruba 157 týmů, do užšího kola postoupilo 25 ateliérů a uspět mohou jen čtyři. Je to hrozné síto.

Nad vizualizacemi, modely a návrhy strávíte stovky hodin a vždy je riziko, že vynaložená práce bude nakonec prodělečná. V ateliéru vám mezitím běží zakázky, které se samozřejmě nesmí zastavit. Takže se v Ósace jen chvilku spokojeně nadechneme a jedeme v ateliéru dál…