Malířku Kláru Sedlo fascinuje nejzáhadnější kniha na světě. Voynichův rukopis

A protože text odolal už mnoha slavným kryptologům a svoje tajemství si udržuje i tváří v tvář nejnovějším počítačovým programům, které pracují se strojovým učením, stává se čím dál aktuálnější a zajímavější i hypotéza, že tenhle text zkrátka nemá žádné řešení. Co když rukopis nedává žádný smysl a vnikl už v 15. století jako podvrh nebo jen pro pobavení?

„I to je samozřejmě možné,“ usmívá se malířka Klára Sedlo, absolventka pražské AVU, jejíž cyklus obrazů inspirovaných Voynichovým rukopisem je k vidění v pražské Galerii GOMA od 12. dubna až do 12. května.

Vzpomenete si, kdy jste se s Voynichovým rukopisem setkala poprvé?

Nejrůznější záhady a bizarnosti mě zajímaly od dětství, takže už to bude hodně dlouho. Poprvé jsem se myslím dočetla o Voynichovu rukopisu asi v šestnácti letech. Malovat všechny ty fantastické rostliny, které jsou v něm zobrazené, jsem však začala teprve nedávno, asi před pěti šesti lety.

Sledujete i pokusy o jeho rozluštění?

Četla jsem asi o všech a taky o hypotézách, v jakých jazycích by mohl být napsaný. V první řadě mě však zajímá jako malířku. Během let jsem si pořídila už několik knižních faksimilí. Používám je v ateliéru jako inspiraci, a tak ty nejstarší výtisky už dost utrpěly od mých barev. Před nimi tu ale není v bezpečí vůbec nic, ani můj notebook.

Máte přehled o tom, kolik rostlin už jste ztvárnila?

Přesné číslo neznám. K některým jsem se vrátila i víckrát. Namalovala jsem je buď v různých prostředích, nebo jsem se pro změnu zaměřila jen na nějaký detail… Samozřejmě vytvářím také jiné obrazy, ale k těmto rostlinkám se průběžně vracím a několik posledních měsíců se zabývám jenom jimi. Ráda bych jednou namalovala všechny. Zbývá mi jich odhadem asi čtvrtina.

Jak na vaše „voynichovky“, jak rostlinám z rukopisu říkáte, reagují diváci? Převažují mezi nimi fanoušci záhad?

Zhruba polovina lidí, kteří za mnou přicházejí a chtějí koupit obraz, se o rukopis zajímala už předtím. Ale druhá polovina si o něm vyhledávala informace teprve potom, co je zaujala moje malba. Zpočátku mě to překvapovalo, protože jsem si jako velký fanoušek myslela, že o nejzáhadnějším rukopisu na světě musel přece slyšet každý.

Jestliže ráda sníte nad fantastickými rostlinami o neznámých světech, máte v sobě taky dobrodružné touhy, které by vás lákaly vydat se například za reálnými exotickými rostlinami do džungle?

Dobrodruh opravdu nejsem… Vlastně ani velký cestovatel. Zrovna nedávno jsem ale byla na pár dní v Itálii. Měla jsem tam výstavu. Byly to nádherné čtyři dny, a navíc se mi po návratu povedlo dokončit jeden dlouho rozdělaný obraz s asi nejvšednější kytičkou z rukopisu. Je hodně jemná, a tak měla rozlehlá krajina v pozadí příležitost skutečně vyniknout.

Na louku jsem přimalovala trosky antických památek a teprve s nimi to bylo konečně ono.

Na vašich obrazech se obvykle vyskytují zvláštní, někdy až fantastické lidské a zvířecí bytosti. Nevybavuji si však, že by na nich dřív hrály velkou roli taky rostliny.

Nejsem zvláštní znalec přírody ani zkušený pěstitel, ale například masožravky mi přijdou nesmírně fascinující! Moje zaujetí rostlinami se ale do obrazů zatím příliš nepromítalo, opravdu převládají figurální scény.

Jenže zrovna voynichovky mi přijdou zvláštní. Jako by měly osobnost. Práce na nich se tím pádem od malování lidí a zvířat až tolik neliší.

Právě jste pojmenovala můj dojem. Připomínají mi totiž živé bytosti.

Kurátorka výstavy, Renata Mužíková, nazvala tyto obrazy jakýmisi portréty. Myslím, že můj vztah k těmto rostlinkám tím vystihla naprosto přesně.

Brzy bych se ale chtěla znovu víc věnovat figurální malbě. Asi mi chybí, protože poslední dobou mi začala pronikat do voynichovského cyklu. Například jedno z jeho největších pláten je vlastně parafrází obrazu Adama a Evy.

Znamená to, že jste se jako malířka začala zajímat o vztahy mezi mužem a ženou?

Ne, tohle pro mě nikdy nebylo podstatné a není ani teď. Parafrázovala jsem spíš jen vizuální stránku, a to tradičního renesančního zobrazení Adama a Evy v ráji.

Žena na mém obraze stojí ve Voynichově zahradě a částečně s ní splývá, obličej se jí proměňuje v květ… Vedle stojí nahý muž, který do zahrady teprve vstupuje.

Pro mě je na té scéně nejdůležitější člověk překračující hranici mezi reálným a nereálným světem, ať už je tím světem imaginace, nebo třeba duchovní sféra.

Vnímám to tedy zároveň jako symbolické zobrazení duchovní cesty, kdy se člověku vstupujícímu do zahrady otevírá nějaké vědění.

Krajina na jednom obrazu mi připomíná pozadí renesančních madon. Zdá se však, že do maleb se vám dostávají i mnohem mladší vlivy, včetně těch zcela současných.

Zaujaly mě některé hypotézy, že Voynichův rukopis pravděpodobně vznikl v Itálii, protože je hodně podobný tamním manuskriptům. Přijde mi to pravděpodobné, a tak se mi do malby opravdu občas dostane typická renesanční atmosféra severní Itálie s horami a jezery. Na jednom z těchto pláten je přitom voynichovská rostlinka, která mi od první chvíle připomíná kytičku z kresleného seriálu o krtečkovi od Zdeňka Milera.

Vedle toho vznikly i experimentálnější malby. Jejich kompozice jsou abstraktnější, v podstatě jsou to myšlenkové mapy, které zároveň evokují scénu z nějaké hry na playstationu.

Mezi staršími figurálními obrazy mě ve vašem ateliéru zaujala žena s dlouhými vlasy rozprostřenými kolem dokola hlavy. Vypadají jako zelektrizované. Často se vám vaše dlouhé vlasy podobně rozježí?

Kdepak, ta scéna nemá žádnou reálnou inspiraci. Obraz jsem pojmenovala Hra na schovávanou se sluncem. Žena si zakrývá oči před oslepujícím světlem, jenže netuší, že tím zářícím sluncem je ona sama a její vlasy připomínající paprsky.

Takovéto představy ke mně přicházejí z podvědomí a často je to něco natolik podivného, až bizarního, že bych to racionální myslí ani nedokázala stvořit. Jenom si řeknu: „Wow, co tohle zase znamená?“ Začnu malovat, a přitom o tom přemýšlím.

Už jsem se naučila, že nejlepší je podvědomí nepřekážet, nesnažit se příliš sama něco vymýšlet. Nechávám tomu volný průběh a soustředím se spíš na dodatečnou reflexi.

Našla jste si třeba nějaký rituál, který vám umožní přístup do podvědomí, když chcete malovat?

Něco takového není ani potřeba. V posledních letech jsem na svoji imaginaci napojená prakticky nonstop. Představuji si to jako obrovskou louku, ze které se jen v některých chvílích vracím zpátky do reálného světa. Například když potřebuji řídit auto, a musím se tudíž dobře soustředit.

Právě proto mě nejspíš tolik fascinuje představa člověka překračujícího hranice reálného a nereálného světa. Zažívám tu situaci běžně. Myslím, že nejen pro mě, ale pro většinu malířů je výtvarná práce něčím duchovním a taky trošku mystickým. Nad svojí imaginací totiž nemůžete mít nikdy naprostou kontrolu.

Rozeběhne se vaše obrazotvornost spíš ve snech, nebo během dne, kdy se usadíte v ateliéru k plátnu?

Sem tam něco přijde i ve snu, ale nejčastěji ve dne, a to naprosto kdekoliv. Ono to v posledních letech vlastně proudí pořád, a tak si sebou stále nosím malý skicák. Jedu tramvají a najednou v duchu uvidím obraz.

Vytáhnu tužku a rychle ho zaznamenám, protože vím, že za chvíli se nejspíš objeví další a bez skicáku bych jich udržela v paměti nanejvýš pět. Většina z nich se však na plátno nikdy nedostane. Než se k nim promaluju, přijdou desítky a stovky jiných.

Ze skicáku si libovolně vybíráte, nebo se některá ze skic vždy hlásí intenzivněji o vaši pozornost?

Většinou si o to obraz sám říká… Musí mě nadchnout. Ale někdy se ke skice vrátím i po čtvrt roce, protože ji ostatní nápady sice předběhly, jenže já na ni stejně musím pořád myslet.

Kolik takových utkvělých obrazů máte v hlavě teď?

Tři. Nových se dnes objevilo jen několik, protože jsem od rána vyřizovala maily. Představy se vynořují kdykoli, třeba i při úklidu, ale nejintenzivněji začnou proudit, když si udělám volno a můžu si dovolit mít úplně čistou hlavu. Například z Říma jsem si přivezla stohy skic.

Byla jsem tam poprvé, a kromě vernisáže jsem neměla vůbec žádný plán, jen jsem chodila ulicemi. Mám moc ráda řecko-italského malíře Giorgia de Chirica a fascinovalo mě, jak moc mi římské světlo, barvy a stavby připomínaly jeho obrazy.

Nakolik ovlivňuje prostředí, ve kterém žijete, vaše vlastní obrazy?

Řekla bych, že opravdu hodně. V létě jsou moje malby vždycky barevnější a světlo a stíny v nich jsou ostřejší. Na podzim a v zimě mám tendenci malovat tmavšími a tlumenějšími tóny. Myslím, že kdybych byla v Římě třeba jen půl roku, moje paleta se tam zásadně promění.

Neláká vás tedy vrátit se tam a sledovat, co to s vámi jako s malířkou udělá?

Na delší dobu zatím ne, ale zopakovat si pár dní by bylo fajn.

Podle plakátů na zdech tipuji, že máte hodně ráda japonské umění. Je pro vás tahle země a její kultura velké lákadlo?

To sice je, ale přece jen je Japonsko trochu dál… Žádné cestovatelské plány si nedělám, ale co bych opravdu jednou chtěla, je vidět Voynichův rukopis na vlastní oči. V současné době ho vlastní Yaleova univerzita a myslím, že je zavřený v trezoru. Pokud se někdy objeví příležitost podívat se na něj, určitě se tam vydám.