Článek
Stále máte ráda filmy?
Vždycky jsem byla maniak, i televizi pokládám za veliké štěstí. Vyhledávám filmy, kde se dost mluví, něco řeší, jsou plné zvratů a hraje se s psychologií lidí. Ze současného českého filmu se mi ale líbí málo co. Myslím si, že je nedostatek zajímavých scénářů a všeobecně málo fantazie.
Něco podobného vnímám i u dnešních filmových plakátů. Převažuje v nich racionalita a technicistní provedení nad osobitým vizuálním projevem.
Jsou nezajímavé také proto, že díky technice a kolektivní práci ztratily veškerou osobitost jednoho autora a stala se z toho spotřební grafika. Někdo si na počítači něco zkouší, což je přece jen něco jiného, než když člověk tvoří přímo na stole a snaží se pro myšlenku, kterou chce realizovat, najít správný materiál. Ale občas se něco povede.
Jakou jste razila tvůrčí filozofii?
Vždycky jsem chtěla, aby plakát film charakterizoval, aby z něj byl patrný určitý pocit, to, jestli je film o lásce, zda je pozitivní nebo temný. Důležité bylo, abych vytvořila něco, co má určitou uzavřenost a myšlenku, je ucelené, a ne chaoticky rozbité. Také jsem se snažila, aby v tom byl nějaký fórek a vtip, ne že by se to vždycky podařilo, a aby to mělo hodnotu a nebylo prvoplánové. Zkrátka aby nad tím člověk musel přemýšlet. Většinou mi proto dávali lyrické věci, ale připravovala jsem plakáty i na válečné filmy.
Tvořila jste zejména v 70. a 80. letech. Zažila jste někdy zásadní spor?
Když jsem dělala Anděla s ďáblem v těle, vytvořila jsem Zdence Studenkové hluboký výstřih s peříčky, která něco odhalují i zahalují. To byl boj o každé peříčko! Když se dívám na Poláky, na jejich otevřenost k nahotě a erotice, alespoň v plakátech, takové provedení by tady tehdy neprošlo. U nás byli hlavně v komisích prudérní. Nesměly se kromě nahých žen třeba používat peníze nebo vlajka.
Spolupracovala jste s řadou významných režisérů. Na kterého nejraději vzpomínáte?
Na pana Antonína Mášu, byl mi velmi sympatický a blízký, připomínal mi mého muže. Měla jsem ráda Jaromila Jireše, pro toho jsem dělala do poslední chvíle. Ale třeba na Ráže nemám nejlepší vzpomínky, měl hrozně požadavků, stejně jako Poledňáková. Ta si přinesla fotku a přesně věděla, co chce. Jednou jsem také režisérovi řekla, že se mi jeho film nelíbí, a hrozně jsem si naběhla. Někdy to byl skutečný boj, režiséři toho chtěli na jedné ploše moc, navíc se dělaly dvě tři verze plakátů. Stávalo se, že si režisér vybral právě ten, který se mi líbil nejméně, ale většinou se s tím nedalo hnout.
S filmovými plakáty jste zažila několik mezinárodních úspěchů a získala řadu cen. Dodnes je ikonou vaše žena zahalená ve vlasech k francouzskému filmu Něžná (1970).
Bylo to moje první samostatné tvůrčí dílo, ani jsem si s tím hlavu nelámala. A vůbec jsem nepočítala s tím, že bude slavné. V době, kdy jsem ho dělala, fakticky nic pořádného nebylo. Většina plakátů byla umrněná, v šedesátých letech se to rozbíhalo pomaličku. Poprvé mě zaujal až Sladký život, dělal ho Karel Vaca. Od té doby začaly vznikat zajímavější a odvážnější věci, stávalo se z toho umění.
Čím si vysvětlujete, že Něžná tak zlidověla?
Největší důvod jejího úspěchu je asi v tom, že byla hodně rozptýlena mezi lidmi. Kdekdo mi říkal, že mu visela v dětském pokojíčku, na kolejích, dokonce i ministr Pavel Dostál mi prozradil, že ji měl doma. Myslím, že žádný jiný plakát neměl v domácím prostředí takové působení. K Něžné mám přesto spíš negativní vztah, neinklinuji k ní. Je škoda, když se pozornost upíná jen k jednomu dílu...
