Článek
Barvy se vpíjejí jedna do druhé. Figury mizejí, obličeje jsou jakoby v mlze. Vaše poslední obrazy jsou výrazně expresivní. Jak dlouho jste hledala svůj rukopis?
Vznikal v průběhu posledních dvou tří let. Začala jsem víc experimentovat a malovat s větší razancí. Nejlíp se mi maluje s jednou hodně roztřepenou levnou malířskou štětkou. Dnes jdu víc po procesu malby. Přemýšlím o tom, jak spolu jednotlivé motivy souvisejí. Malba na rozdíl od kresby, kterou jsem studovala na střední škole, vyžaduje jiný přístup.
V čem hlavně?
Máte ohromnou škálu barev. Dodnes mě překvapuje, jak se mezi sebou barvy chovají. Spousta věcí mi dochází až při tvůrčí akci. Vyhovuje mi to, protože nejsem svázaná přesnou představou. S malbou se učíme navzájem.
Inspirují vás klasické antické příběhy, často ale hovoříte o zásadní zkušenosti v Peru. Jak to jde dohromady?
Všechno spojuje zájem o mytologii. Peruánská zkušenost byla fascinující. Absolvovala jsem rituál se šamankou. Má tělesná schránka najednou neexistovala, zvuky džungle se oddělovaly a já jsem byla jakoby všude a nikde.
V cyklu Proroci a patroni jsem zpracovala zážitek, kdy jsem vedle sebe zřetelně cítila jakousi sílu. Neviditelnou energii. A právě patroni jsou ochránci, kteří vedle nás existují, kteří nás ochraňují.
Co ještě z toho surreálního putování proniklo do vaší tvorby?
Neustálé experimentování. Každý den mě něco žene do ateliéru. Je tam ještě spousta neobjevených věcí. U posledních obrazů jsem přišla na nový způsob vyjadřování, ale zároveň nechci ustrnout a opakovat se. Peruánské zážitky se do obrazů promítly jako figury vynořující se do nerozlišitelného prostředí.
Proč kontury tváří záměrně potlačujete?
Protože nejde o konkrétní rysy konkrétních osob. Spíš se já sama dívám do sebe. Obličej vzniká až na ploše obrazu. I mě samotnou překvapuje, co se tam zhmotní, jaký výraz se najednou vyjeví. V nejnovější sérii se snažím ukázat změny ve vztahu dvou osob, nuance, když se od sebe odklání, tření těl, když jsou si nejblíž.
Je to cosi tušeného, divákovi dáváte prostor pro vlastní výklad děje, za nímž se odehrává ještě další vrstva příběhu...
Uvolněnou expresivní až abstraktní malbu začínám tvořit na zemi ateliéru akrylovou podmalbou. Zpočátku není jasné, o co tam půjde. Nemám skicu, jedu co nejvíc ze sebe. Předpřipravený motiv považuji trochu za vězení.
Jak tedy postupujete?
Je to řízená náhoda. Když už vidím, že se rýsuje určité tvarosloví, podpořím ho. Ředěná barva se sama ale chová tak, že mi někdy zakazuje rozvinout tušený motiv. Tvoří si vlastní cesty. Nechávám obraz, aby mě překvapil, i když je to hůř obhajitelný přístup.
Jak to myslíte?
Na AVU se očekává víc racionální přístup, a protože jsem se celou dobu hledala, často jsem neměla úplně konkrétní představu, co dělám. Při učení se řemeslu toto chápu, ale já jsem se potřebovala osvobodit od pocitu, že se ode mě něco očekává. Proto až po škole cítím, že maluji svobodně, sama za sebe.
Bylo těžké si připustit, že můžete k umění přistupovat jinak?
V mém případě šlo spíš o odvahu pustit se na vlastní cestu. Na Akademii byl tlak silný, dokázala jsem se uvolnit až v posledním ročníku. Na plátno se tehdy najednou dostal velký výbuch.
Stalo se ve vašem osobním životě něco významného, co takový impulz podpořilo?
Vystoupila jsem ze vztahu a musela jsem se starat sama o sebe. Dospěla jsem. Rozhodovala jsem se, jestli půjdu po bezpečnější a snadnější cestě, anebo pořádně kopnu do vrtule a začnu na sobě makat. Tehdy jsem za jeden rok namalovala nejvíc obrazů.
Hrála v tom roli také změna profesora?
Je pravda, že mi hodně pomohl Josef Bolf. Uvědomila jsem si, že se nemusím bát odkrývat svůj vnitřní svět. To on mi otevřel nové dveře. Dřív jsem si v malbě lhala do kapsy. Uvědomila jsem si, že jsem dělala obrazy, aby byly. Jakmile jsem ale začala pracovat s tím, co je ve mně, ohromně mi to pomohlo.
Pustila jste se takzvaně sama k sobě?
Dnes dokážu jít s kůží na trh. Přestala jsem se bát a od té doby se všechno změnilo. Když děláte věci poctivě a jdou upřímně z vás, lidé si toho začnou všímat.
Může se vám hodit na Firmy.cz: