Článek
Proč se do tak rozměrných obrazů pouštíte suchým pastelem?
Protože pastel je pro mě zlatá střední cesta mezi technikou malby a kresby. Sama sebe považuji spíš za kreslířku. Je ale pravda, že hodně lidem moje obrazy evokují malbu, protože všechny ty velké černé plochy vznikly rozetřením pastelu.
Každý, kdo někdy pastel držel mezi prsty, asi tuší, jak náročný váš přístup je. Proč tak velký formát?
Volím měřítko, s nímž je možné se setkat, které dokáže diváka pohltit.
Pastel u vás dominoval od počátku?
Začínala jsem na menší ploše s mikrotužkou. Kreslila jsem lidi v péřových bundách, kteří se drali výš do světa ptactva. Až filigránsky jsem „vyšívala“, kreslila jsem uzlík po uzlíku. Pak jsem chtěla téma pojmout šířeji, aby se s ním mohli diváci až tělesně konfrontovat.
Co bylo před „vyšíváním mikrotužkou“?
Dělala jsem studijnější kresby kostí. Studovat umění jsem chtěla už na gymnáziu, kam jsem ale šla proto, abych se mohla stát mykoložkou. To byla moje velká tužba. Obdivovala jsem svět hub. Ty třeně, tu anatomii…
Karolína Netolická
Odkud se u vás vzala vášeň pro houby?
Upřímně řečeno, nevím. Vygradovala asi ve třinácti letech. S rodinou jsme na houby chodili, to je pravda. Líbilo se mi hledání, bloudění, odkrývání. Ráda jsem detailně studovala strukturu hub, při kreslení jsem se maximálně koncentrovala.
Uklidňovalo vás to?
Ano, velmi. Postupovala jsem od detailu k celku. Stejně jako teď u svých obrazů. Prázdné plátno mě až vyzývá k souboji. Musím ho ovládnout!
Vaším tématem je člověk versus příroda. Čím vás tak dráždí?
Pro mě je to životní téma. Člověk do přírody patří, pochází z ní, ale zároveň se svým chováním vyděluje. Kolikrát s ní neumí navázat dialog, ničí ji.
Zvířata ve vašich obrazech mívají lidská těla. Co znázorňují?
Exotická zvířata symbolizují cizince v jiném světě. Vycházím z Heschelových myšlenek. Tvrdil, že člověk je také zvířetem. Máme společné pudy, společnou určitou míru agresivity.
Člověk versus příroda – jedno ze silných malířčiných témat. Hranice pohledu (2022).
Jak to myslíte?
V tom mě hodně inspirovaly knihy Konrada Lorenze a Ericha Fromma. Lorenz tvrdí, že agresivita je nám vlastní a vrozená, Fromm s ním nesouhlasí. On odlišuje agresivitu zhoubnou a nezhoubnou, kdy je u té lidské, zhoubné, patrný kalkul rozumu, naopak u zvířecí se jedná o instinktivnější záležitost. Ta nám lidem částečně zbyla.
Příroda bez lidí přežije, člověk bez člověka sotva. Lidé jsou si ale ve vašich obrazech cizí.
Silnou složkou je odcizenost. Když vytvářím skupiny lidí, je každý člověk tomu druhému vzdálený. Nemají mezi sebou bližší vazby. Nevedou dialogy, jsou odděleni. Často přemýšlím nad tím, že když se člověk vzdálí přírodě, může se mu to časem stát také v lidské společnosti. Člověk se začne vzdalovat člověku. Poslední dobou se mi stává, že namaluji něco, co se potom stane skutečností. Není mi to vůbec příjemné.
Opravdu?
Myslím, že to není nic neobvyklého, protože když aspoň trošku sledujete dění kolem sebe, tak jistá předvídatelnost je patrná.
V jednom případě ukazujete člověka, jak zabíjí kuřata. Všude je plno krve. Proč taková naturálnost?
Obraz jsem nazvala Maska červené smrti a je jeden z mála, kde se vyskytuje krev. Mým záměrem bylo vyhroceněji a expresivněji nastínit vztah člověka a přírody. Člověka v tomto obraze ukazuji jako pouhého konzumenta, jako bytost, která jen přijímá a spotřebovává, ale sama není schopna dávat.
Častou scenérií je les. Les, který ale nevypadá vůbec přátelsky.
Je to spíš ztracený domov, jenž nás zároveň upozorňuje na naše chyby. Člověk je v něm uzavřený jako v kleci, ve které permanentně bloudí. Trouchnivějící větve porostlé lišejníky dávám do kontrastu s hladkými povrchy odpadkových pytlů, nafukovacích balonků nebo moderních péřových bund. Zajímá mě vztah nového a stárnoucího, něčeho vyhlazeného, co přetrvá věky, a toho, co naopak podléhá destrukci.
Člověk versus příroda – jedno ze silných malířčiných témat. Věštkyně (2021).
Promítá se do vaší tvorby současné turbulentní dění?
Žité skutečnosti konfrontuji se svým vnitřním světem. Na obrazy přenáším spíš vlastní pocit ze současnosti než konkrétní události. Jsem zaměřená na socio-ekologickou četbu, zejména pak na literaturu věnující se tematice neviditelných rizik. To je další důležitá část mé tvorby. Dotýkám se toho v obrazech, kde mají postavy na svých tvářích bílé masky.
Myslíte ty masky bez očí?
Ano. Symbolizují naši slepotu k rizikům, která častokrát nejsme schopní zaznamenat nebo je pocítit. Tvář lidí je nejasná, oči mají otevřené, ale jsou prázdné.
Zdráháme se rizika si připustit?
Nebezpečí se nás dotknou, až když bývá pozdě. Mezi rizikem, krizí a katastrofou v podstatě hranice neexistují. Mnohdy je tu neviditelné nebezpečí, které v momentě, kdy je pro nás rizikem, má už velice blízko ke krizi. Tu chápu jako stav, v němž se dostáváme za určitou hranici únosnosti.
A pokud stav ohrožení překročí míru únosnosti, nacházíme se ve stavu katastrofy. A z té – podle mne – už na rozdíl od krize není cesty ven. Fascinuje mě kniha Zygmunta Baumana o tekutém světě. Přemýšlím, proč by svět nemohl být plastický, třeba podobný skákacímu hradu?
Proč zrovna skákacímu hradu?
Protože dokáže měnit svůj tvar a připomíná jakousi říši, kterou lze tu přifouknout, tam vyfouknout a v níž jeden může svým skákáním rozhýbat ostatní.