Článek
Dorazila jste na naše setkání na minutu přesně, a to přesto, že je deset hodin ráno. To jsem od bohémské umělkyně nečekala…
To je romantická představa o umělci, která zakořenila v devatenáctém století a do jisté míry dlouho platila a pro někoho možná stále platí. Mně připadá v pořádku chodit včas, organizovanost je v dnešním světě přehlceném elektronickou komunikací a multitaskingem důležitá. Pokud svůj čas a život uspořádáte, získáte čas na to, co je pro vás podstatné.
Vy svůj čas rozdělujete mezi Prahu a Berlín. Není to náročné?
Dá se to skloubit docela dobře. Učím na Akademii výtvarných umění (AVU), kde teď končí semestr, což znamená, že aktuálně trávím víc času v Praze, pak budu třeba zase déle v Berlíně. Lidí, kteří to mají podobně, je víc.
Cítíte se lépe tady v Praze, nebo v kosmopolitnějším Berlíně?
Mám ráda obě místa. V Berlíně mi vyhovuje multikulturní prostředí, ve kterém se cítím jako doma. Je to živý prostor, kde se přirozeně mísí různé názory, přístupy a typy osobitosti, která je pro mě důležitá. Co se týká postavení umělců, je berlínské prostředí soutěživější, konkurenčnější. Na druhou stranu tam do umění proudí více dotací a je tam více možností komerčního uplatnění.
Když jsem tady, čerpám inspiraci z české krajiny, fascinuje mě opuštěnost a divokost bývalých Sudet a také místa se starým historickým osídlením. V Čechách žije moje rodina, vyrostla jsem tu, i to je pro mě důležité.
Výstavu teď budete mít v Jeseníku. Proč právě tam?
V Jeseníku se rozjíždí Galerie současného umění. Vedou ji dvě mladé umělkyně, které tam přivádějí současné umělce, a tím kulturně aktivují tamní region. Oslovily mě a já se rozhodla jejich nabídku přijmout, těší mě, že je můžu v jejich snažení podpořit.
Na výstavě budu mít svoje přírodně barvené textily, ale také mužský portrét, k němuž jsem se po letech vrátila. Vidím jako zajímavé zachytit mužský obličej z intimní, dá se říct nereprezentativní perspektivy. Mužské obličeje umisťuji do středu orchidejí, jsou to tedy obličeje s okvětními plátky.
Vždy jsem se ve své práci zabývala propojením a vzájemným ovlivňováním krajiny, psychologie a politiky, i to bude na této výstavě patrné.
Jesenická výstava nese metaforický název: S ledovci začaly tát i jejich city. Co si pod ním můžeme představit?
Název pochází z jedné mé básně. Chci tím vyjádřit, že globální oteplování má pro nás psychologické důsledky, s nimiž můžeme vědomě pracovat.
Používám metaforu propojení globálních ekologických změn a mocenských struktur, které byly historicky reprezentovány převážně muži. Nyní se tyto mocenské struktury rozpadají, proměňuje se společnost i krajina, která se z ohrožující divočiny mění v zahrádku, o niž je potřeba pečovat.
Cítíte environmentální úzkost?
Vnímám to tak, že právě prostřednictvím umění můžeme tato velká, obtížně uchopitelná témata, jako je zmíněné globální oteplování, přiblížit tak, aby byla srozumitelnější. Environmentální úzkost pramení často právě z nemožnosti tato témata psychologicky uchopit.
Pokud bych tedy měla odpovědět jednoduše, pak environmentální úzkost necítím. Snažím se vnímat svoje okolí citlivě a to pak přenášet do své práce, i díky tomu mě neobsáhne tento zcizující, paralyzující strach.
Zmínila jste mocenské struktury a proměňující se postavení mužů a žen ve společnosti. Setkala jste se vy osobně s profesní diskriminací?
(Směje se) Jak dlouze můžu odpovídat?
Jak dlouze budete chtít…
Když jsem ještě jako studentka prodávala svůj první obraz, tak si potenciální kupec lehl do mé postele a ptal se, jestli budu spát s ním, nebo s obrazem. Když jsem to pak po čase říkala svým kolegům, nepřipadalo jim to výjimečné a ani to nepovažovali za alarmující jednání, což mě zděsilo.
Setkávám se ve své profesi se systémovým sexismem, a to i na Akademii výtvarných umění, kde je sice nová, progresivní rektorka, ale patriarchální struktury jsou tam hluboce zakořeněné.
Za mnohé mluví už to, že se píše rok 2023 a já jsem první vedoucí ateliéru malby v Praze, a to na tři semestry, pak se tam zase vrací celomužské osazenstvo. S kolegy si rozumím, ale systémově to v pořádku není. Akademie v Praze existuje 224 let a ani jednou nevedla malířský ateliér žena. Talentovaných malířek přitom je a byla spousta.
Od mužů se očekává něco jiného než od žen, na které jsou ve výsledku kladeny vyšší nároky. V projektech, kde začne jít o větší peníze, jsou ženy z procesu často automaticky a podprahově vyřazovány.
Je to v Německu lepší?
Je to podobné. Rozdíl je v tom, že v Německu se o rovnosti dekády diskutuje, což má důsledky. České prostředí se v tomto směru dynamicky proměňuje, za dejme tomu posledních osm let vidím ohromný pokrok, téma diskriminace přestáváme zlehčovat. Cítím se díky tomu profesně líp.
Pojďme ještě k vaší tvorbě. Pracujete s textilními plátny, která umisťujete v prostoru, případně jsou napnutá a zavěšená na zdi jako obrazy. Popsala byste, jak tato díla vznikají?
Textilní plátna vařím v přírodních barvivech, pak je usuším a kreslím na ně pastelem a uhlem, případně je pak znovu vařím v další barvě.
Přírodní barvy jsou všude kolem nás – všichni asi známe barvení slupkami od cibule. Používám i saze, popel, někdy hlínu a také granátová jablka.
Z granátových jablek získáváte červenou?
Kdepak, žlutou až oranžovou, podle intenzity. Používají se jejich slupky. V Berlíně jsem domluvená s prodavačem granátového džusu, který mi slupky schovává. Já je pak usuším, rozdrtím a uvařím v kotli s vodou, čímž vznikne barva, do níž máčím textil.
Kam chodíte na popel?
Někdy používám popel z konkrétních míst, pracuji s jejich symbolikou. Například pro výstavu v pražské galerii DOX jsem pracovala s popelem z Dívčích hradů, kterým jsem pomalovala stěny galerie, na něž jsem potom kreslila. Saze sbírám i od kamarádů, kteří bydlí v domech s komíny. S hlínou je to těžké, každá je jiná a musíte dopředu vědět, kde najít tu správnou.
Vytvářím si vlastní pastely, ale používám i kupované. Na výstavě v Jeseníku visí i nějaké moje akvarely. Klasické postupy jsem tedy úplně neopustila, stejně jako jsem neopustila závěsný obraz. Baví mě vše výše uvedené kombinovat.
Může se vám hodit na Firmy.cz: Akademie výtvarných umění v Praze, Centrum současného umění DOX