Malíř Tomáš Predka rád zkoumá obrazy, které utkví na sítnici

Pozoruhodný abstraktní malíř, pro něhož zobrazování reálného světa nepředstavovalo nikdy lákavou cestu. Školený výtvarník, který se na Střední uměleckoprůmyslové škole v Plzni i na Akademii výtvarných umění v Praze během studia samozřejmě potkával s figurativní, realistickou kresbou a malbou, ale jeho zájem ho celou dobu stejně směroval výhradně k abstrakci.

Umělec, který se na počátku své cesty vydal proti proudu. Studia na akademii v ateliéru Vladimíra Kokolii dokončoval před deseti lety, kdy byla na vrcholu figurace – a abstraktní tvorba zrovna stála stranou zájmu tvůrců i publika. To je šestatřicetiletý Tomáš Predka, mimo jiné i laureát Cen výtvarné kritiky za rok 2017, jehož obrazy z posledních let vystavuje poděbradská Galerie Ludvíka Kuby.

„Maloval jsem samozřejmě taky figury, portréty, krajiny, domy, ale čistě jen ze studijních důvodů. Na tom si ověříte nejvíc malířských postupů. Díky tomu se naučíte i pohybovat v abstrakci, ověříte si, jak se vymezovat vůči prostoru, světlu, jak sestavit kompozici… V reálném světě jsem ale pro sebe neviděl žádný potenciál, reprodukovat existující věci mě vůbec nepřitahovalo,“ vysvětluje.

Přesto nejsou jeho abstraktní malby zcela odtržené od reality a nevznikají bez vazby na jeho prožitky. Místo dlouhého a detailního pozorování okolí ho však zaujaly „obrazy“, které se mu uložily na sítnici, jakmile zavřel oči, a které pak byl schopen rychle reprodukovat ze své paměti. Flashbacky. S cyklem pětašedesáti takových flashbacků i promoval. „Je to spíš fotografický přístup ke skutečnosti, ale provedený v malbě,“ dodává malíř.

Inspirativní vizuální vjemy průběžně sbírá. Může to být cokoli. Zaujmou ho i zcela banální věci jako skrumáž plastových tašek v samoobsluze nebo harampádí na zahradě, ale při malbě se potom vybranými motivy nikdy nezabývá náhodně ani je nezpracovává chronologicky jako jakýsi vizuální deník. Jednotlivé motivy se u něj vždy nakonec propojí pod nějakým zastřešujícím tématem.

Název výstavy Obvody a výboje divákovi zní jako odkaz na elektřinu a umělé světlo. Ostatně spatřit se dá i v barevnosti obrazů. Ostrá žlutozelená, zářivě oranžová, červená a různé odstíny modré až modrofialové jako by naznačovaly souvislost se zářivými neony.

Ale jak dodává autor, obvod s výboji tvoří v podstatě celá instalace výstavy. Společně s kurátorem Radkem Wohlmuthem se totiž pokusili vytvořit s pomocí obrazů jakousi „cestu“, během níž se divákovi zjevují menší a větší záblesky. Monochromatické obrazy nebo kompozice v tlumených barvách náhle střídají až expresivně pojaté scény se zářivými, případně i kontrastně volenými tóny.

Predkův zájem o fyziku a posléze o přírodní vědy vůbec má kořeny v dětství. Už jako kluka ho prý zaujalo, jak se změní optika, když se ponoří těleso do kapaliny. Později rád zkoumal i nejrůznější fyzikální procesy, jako třeba zkapalnění nebo povrchové napětí. Zájem o vědu postupem let rozvíjí a cizeluje.

Inspirace přijde třeba i při práci v ateliéru, kdy čeká, až barva zaschne do potřebné konzistence, aby s ní mohl dále pracovat. V tu chvíli ho nečekaně zaujme rozhlasový pořad, který popisuje vznik jakýchsi buněk, a vzápětí už sedí u internetu a dohledává si podrobnosti.

„Když potom uvidím ty buňky na fotografii, ukáže se třeba, že jsou světle fialové v nějakém žlutě zbarveném roztoku. Obrazy z elektronového mikroskopu jsou velice inspirující. Svět je v něm neskutečně barevný,“ líčí.

Na Predkových malbách se mnohdy vynořují z mlhavého podkladu více či méně konkrétní prvky, ať už jsou to silné tahy štětcem, stopy barevného spreje, nebo vykryté geometrické tvary. Často taky působí dojmem, jako by se autor snažil zachytit – zmrazit proces jejich vynořování v pohybu.

Protože jeho malířské flashbacky mají vztah k fotografii, pro diváka je zajímavá také otázka, jestli by autora nelákalo své představy skutečně rozhýbat, tedy práce s filmem. Nebo video art. „Fotografie i film jsou pro mě opravdu velkou inspirací. Ostatně v historii filmu se najde dost průkopníků, kteří mají blízko k výtvarnému umění. Například americký režisér Julian Schnabel je zároveň i mistrovský malíř. Ale mě to k filmu netáhne,“ vysvětluje Tomáš Predka.

Kromě toho, že by si prý ve filmovém médiu zřejmě vůbec neuměl poradit a nemá zájem vyprávět příběhy, potřebuje také, aby od prvotního nápadu vedla k realizaci přímější cesta: „Jakmile bych si musel sehnat osvětlovače a kameru, a ještě někam jet, vlastně ani nevím, co bych nakonec na místě dělal. Do té doby by mě totiž touha něco ztvárnit nejspíš úplně přešla.“

Může se vám hodit na Firmy.cz: Galerie Ludvíka Kuby Poděbrady