Malíř Michal Nesázal: Chci zachytit přítomný okamžik

Když jsem si ve čtrnácti letech uvědomil, že malířství je o zachycení dějů na ploše, namaloval jsem dva obrazy. Jeden expresivní s názvem Džungle a druhý byl minimalistický. Byly na něm dva bílé čtverce na bílém podkladu. Tuto prvotní zkušenost mám v sobě pořád a věnuji se oběma principům. Jde o to, jak zvolená forma odpovídá tomu, co chci sdělit.

Ano, chci zachytit, co se může odehrávat pod atomárním světem, onu kvantovou pěnu, svět, jehož rozměry jsou pro nás naprosto nepochopitelné. Zákony, které fungují na atomové úrovni, v té pod nimi už neplatí.

Ano. S přibývajícím věkem člověk vnímá čas jinak než v mládí. Když se chci hlouběji zamyslet, mozek už nemá tu výdrž. On by vydržel déle, ale musel by u toho být v radostné emoci. Hodně důležitých věcí se děje skrz emoce. Cítím radost, když udělám třeba malou čárečku, kterou se mi podaří něco formulovat. Je to absurdní, ale je to tak. Pracuji v podvečer a jsem toho schopen jen několik hodin. Ta správná čárečka mi navodí euforii až do druhého dne. Jsem si vědom, že mám teď nejlepší období.

Že mám na tvorbu čas a ideální podmínky. Mohu tvořit volně, což je výsada a zázrak. Není na mě žádný tlak. Těch pár hodin tvorby mi vždy řekne, že reálný svět není tak důležitý, jak se nám jeví. V těch chvílích jsem jakoby v meditaci, což mě dobíjí až do dalšího dne. Stanu se pozorovatelem dění, mám klid a nadhled a lépe pak zvládám běžný denní stres. Přítomnost je totiž vždy šťastná. Tehdy vím, že pobyt tady na planetě je radost a všeho je dostatek. Jen jsme na to zapomněli.

Odrážejí, že člověk žije ve více realitách. Některé jsou hmotné, jiné mentální nebo virtuální. Zajímá mě struktura a hierarchie mentálních polí. To, jak se světem šíří myšlenky a informace. Nebo jak funguje čas. O něm se toho stále moc neví. Tyto otázky mě zajímají.

Simona je mojí velkou inspirací. Několik let spolu téměř denně zachycujeme na samostatné papírové karty formou výroků výseky z reality, včetně času a místa jejich vzniku. Zapíšeme esenci myšlenky v určitém momentě. Karty ukládáme do různých krabic a už jich máme mnoho. Velmi nás baví a fascinuje, jak se systém karet samostatně rozvíjí. Snažíme se formou hry zachytit přítomný okamžik. Ostatně o tom je celé umění. Ta karta je něco jako stvrzenka, že existujeme teď a tady. Vznikají různé sady karet – jde o systém, kterým mapujeme realitu kolem sebe a naše místo v ní.

Třeba Příběh neúplnosti, Ideální amygdalní algoritmus, Úložiště mravenčího vědomí. Jsou to všechno esence chvíle. Výrok Měsíční červ například obrazně hovoří o jiné formě života, než je ten náš. Zachycuji různé entity, které by mohly v těchto odlišných systémech vzniknout. Třeba silikonový život živený elektřinou.

Kdo má nastavení umělce, neuteče mu. Vybral jsem si cestu témat, která považuji za nadčasová. Nejsem příliš ovlivněn tím, co je dnes považováno za současné umění. Sám na sebe někdy koukám a říkám si: Co asi ten ve mně udělá? Umění je jen o odvaze a strachu. V mládí převažuje odvaha a sebevědomí. Ale je to jen hra. Později může převládnout strach. Podstatné však je, aby autor byl s dílem ztotožněn, pak je autentické. Ale já nejsem spokojen skoro s ničím. Jsem velmi sebekritický.

Někdy se stane, že to, co jeden den namaluju, se mi druhý den nelíbí. Ale z toho, co přetrvá, se vyvíjí moje cesta. Vzniká v těch mých každodenních pár hodinách, kdy přesně vím, co se mi povedlo a snesu to vidět i druhý den, a co ne. Tyto hodiny jsou moje jistota. Vím, že každý den v šest večer si sednu k plátnu a nastane bezčasí. Je mi jedno, že kolem někdo chodí, nevnímám to. Vše vidím jasně, ale pak je to najednou pryč. Pracuji velmi intuitivně, ačkoli obrazy mají mnohdy exaktní názvy. Řeknu vám, že nastavení „umělec“ je za trest a málokdo to s ním vydrží. Že takhle mohu žít v klidu, je také díky mojí manželce Simoně. Máme až neuvěřitelné souznění.

Navštívil jsem s rodinou několikrát Čínu i Tibet. Obě země jsou naprosto fascinující. Můj syn Max v uplynulých osmi letech žil a podnikal v Tibetu. Pochází odtamtud jeho žena Coco, se kterou má dvě děti. Teď museli kvůli corona krizi zavedený penzion uzavřít a vrátili se do Čech. My jsme je tam několikrát navštívili a velmi to tam na mě zapůsobilo. Lidé, krajina i tibetský buddhismus, který je přirozenou součástí jejich mnohem drsnějšího života.

Podle toho tam vypadá i předávání duchovních učení. Naši buddhisté jsou více abstraktní. Na to v Tibetu není čas. Ne že by tam lidé nebyli laskaví, to jsou. Ale tak nějak prakticky. Zkušenosti z Tibetu významně ovlivnily můj život a potvrdily mi, že náhody neexistují.

Ella Jandžinlhamo se narodila vloni na Štědrý den, je tedy ještě malinká. Ale pětiletý Kája Ješi je „nomádský“ živel a je mi velkou inspirací. Mít vlastní dítě je životní předěl, ale mít vnuka, to je předěl na druhou. Kájova maminka na něj mluví tibetsky, jeho rodiče mezi sebou anglicky, a táta Max na něj mluví česky. A on tento jazykový mix zvládá. Už teď babičce překládá z angličtiny do češtiny.

V Tibetu jsou děti vedeny zkrátka, ale naslouchá se jim. Dnes se často berou na děti velké ohledy, aniž by se jim skutečně naslouchalo. Do Tibetu jsme jezdili rádi, protože je tam dosud zachovaná velká míra autenticity místní kultury, i když i to se bohužel rychle mění.