Článek
V Jízdárně mě ohromily velké obrazy, které jste musel malovat v traktorové myčce u vás ve vsi, kde máte chalupu, protože jste se s nimi ani nevešel do ateliéru. Takové rozměry jsou u současných malířů k vidění málokdy.
Když jsem je maloval, už jsem věděl, že budu mít výstavu v Jízdárně, takže to byla vhodná příležitost udělat si tak velké věci, ale nerad bych, aby to budilo dojem, že vznikly pro výstavu. Pro výstavu totiž nemaluju nikdy.
Vznikly po cestách do Indie a Mexika, a jestli se nemýlím, měl jste v plánu i cestu do Japonska. To je velká změna, protože vy jste se proslavil jako malíř groteskních lokálních historek, scén z českých obýváků a kanceláří, běžného života…
To je pravda, vždycky jsem maloval, co jsem žil, ale když jsem pak přijel do Indie a začal jsem si tam skicovat, zjistil jsem, že můžu malovat i to, co vidím. Bylo to vítané přerušení způsobu, kterým obvykle pracuju.
Potom jsem toužil vidět Mexiko, protože jsem dřív dost četl dějiny jeho dobytí. Aztéky a Inky jsem tehdy přímo inhaloval. Poslední mělo být Japonsko, ale z toho zatím sešlo kvůli pandemii. Doufám, že cesta se ještě uskuteční. Už jsme ji měli i zaplacenou, padlo to opravdu na poslední chvíli.
Takže vášeň pro staré kultury a přírodní národy zdědil váš syn, sochař Lukáš Rittstein, po vás?
Pozor, on ji nezdědil! Podlehl jí v pražském paneláku ještě jako kluk při sledování seriálu Marco Polo. To já ji tehdy ještě neměl.
Byl jste s ním někdy na Papui Nové Guineji, kam už dvacet let jezdí za domorodými kmeny i se svojí ženou, malířkou Barborou Šlapetovou?
Ne. Pro ně je to součást jejich existence, ale já jim do toho nijak nezasahuju. Ono se taky prakticky vždy šlo expedičně, třeba osm dní pralesem, a já vím, jak vypadám v pralese za tři dny, začnou vyrážky… Není to zrovna moje prostředí.
Na výstavě v Jízdárně mě ohromilo i obrovské množství skic, které jste taky ukázal.
To byl jen výběr, osm set, ale mám jich asi patnáct tisíc. Do pražského ateliéru jsem si na ně nechal udělat skříně. Nechci je rozdávat, protože to je vlastně moje hlava. Tady v Brnířově, kde mám druhý ateliér, už toho mám zase štos. To je prostě nekonečná práce. Kdybych dělal rohlíky, jsou už snědený, a nemusel bych mít ty skříně.
Kořist, akryl na plátně
Zdá se, že na Šumavě jste se v poslední době zabydlel.
Už jsem tady patnáct měsíců. V Praze jsem byl za tu dobu jen asi třikrát, z toho jednou natáčet pořad Na plovárně u pana Ebena, to by se mělo snad vysílat letos na podzim. Vždy jen přijedu rychle něco vyřídit.
Kde na chalupě pořád nacházíte inspiraci, vždyť to tam musíte od dětství znát už skrz naskrz?
Mám tady nepřeberné množství inspirace, mně stačí, že na zahradě vyleze krtek nebo přeběhne ježek. Všechno, co je okolo vás, se může stát motivem, když to uchopíte v nějakých souvislostech. To jsem říkal i svým studentům na pražské akademii.
Dáváte si při malování větší pauzy, kdy o obraze jen přemýšlíte, anebo potřebujete pracovat každý den?
Zrovna teď maluju osmimetrový obraz, Stroj času, kde jsou zachycené různé zážitky, které jsem tady na vsi v průběhu života měl, a ten mě napadl před rokem. K němu mám na stole už hromadu papírů, ale mezitím mě napadají i menší obrazy, ke kterým mám zase jiné hromady. Jedno vychází z druhého. Pořád na něčem dělám, ale samozřejmě nejsem robot.
Veselo na dvorku, akryl na plátně
Stane se některý den, že se vám nechce do ateliéru?
Závěr večera má dvě verze. Buďto máte pocit, že jste to udělala, anebo že to ještě není ono. A když to je tak, jak jsem chtěl, ráno si klidně ještě zatelefonuju, ale jak to není, hned tam naběhnu a nechám se tím drásat.
Umíte se tedy od malování odstřihnout? Anebo nedáte pokoj, dokud není obraz hotový?
To já sice dám pokoj, ale odstřižený nejsem. Myslím na to, třeba i když plavu na koupališti ve Kdyni, kam chodím vlastně denně. Zrovna dnes mě něco napadlo ve vodě…
Na vašich obrazech mě přitahuje, jak jsou na jednu stranu promyšlené a ukázněné a na druhou nabité energií, silným gestem. To napětí mezi oběma polohami je hodně působivé.
No vidíte, a zrovna tohle je věc, která mi dřív byla dost často vyčítaná: že to není ani expresivní abstrakce, ani realismus, ať už popisný, nebo imaginativní. Ale mě to právě zajímá v téhle souvislosti. Mám rád gestickou abstrakci i drobnopis, Jacksona Pollocka stejně jako Norberta Grunda. Tyhle dva póly se ve mně vlastně pořád svářej.
S vaším přístupem se mi pojí představa sportovce, třeba gymnasty, který v sobě musí být schopen koncentrovat obrovské množství výbušné energie. Může v sobě tuhle schopnost člověk pěstovat, anebo je možné ji jen krotit a kultivovat?
Spíš to druhé. Tohle je otázka temperamentu. Někdo je meditativně založený, další je energičtější a já mám zrovna rád, když na obraz „naložím“, ačkoliv je to i dost vyčerpávající. Při malování mi pomáhá i rocková hudba, kterou si pouštím v ateliéru.
Dovedete si představit, že byste nebyl malířem?
Ne, a ani jsem si to nikdy nepředstavoval. Přitom v rodině to nikdo nedělal. Jeden děda byl knihař, napínal plátna a prodával barvy, druhý truhlář. Táta byl technik, matka zdravotní sestra. Je to sice banální, ale mě opravdu nikdy nenapadlo nic jiného, než že budu malovat.
Takže jste nechtěl být profesionálním plavcem?
Ne, ani jsem na to neměl dispozice, protože měřím jen 180 centimetrů a na to musíte mít aspoň 190 a úplně jiný rozsah pohybu. Já jsem plaval jen do té míry, než mi to na Hollarce (Střední umělecká škola Václava Hollara) začalo ukusovat čas z malování. U nás v rodině se vždycky chodilo na koupaliště a plavalo, takže jsem plaval taky. Babi byla každý den ve Žlutých lázních a vodila mě tam s sebou, táta plaval za ČLTK. I můj syn Lukáš plaval a plavou i vnučky.
K rozhovoru jste přišel z koupaliště. Vynecháte vůbec někdy?
Jen když musím. Sezonu už teď máme vlastně celoroční.
Pravda, všimla jsem si mezi vašimi fotkami na Facebooku, že vás neodradil ani led.
To nás naučila nová situace. Já jsem nikdy nesměřoval k nějakému extrémnímu otužování, vždycky jsem skončil, když voda měla čtrnáct stupňů, a pak jsem šel do teplé. Ale letos nám zavřeli bazény, a tak jsme chodili plavat ven pořád.
Může se vám hodit na Zboží.cz: