Malíř Maxim: Doma se cítím tam, kde právě žiju

K tak zásadní změně ho prý inspirovalo přečtení knihy Alchymista od Paula Coelha. Proto je jeho aktuální výstava, jež probíhá do 18. září v prostorách pražského Vnitroblocku a v Kavárně co hledá jméno, pojmenována Alchymista.

Spíš to byla poslední kapka. Je pravda, že když se mi v devadesátých letech dostala do rukou, přečetl jsem ji za týden asi čtyřikrát. Její děj mě definitivně přesvědčil, že si prostě musím jít za svým za každou cenu.

To zdaleka ne. Podvědomě mě ovlivnil strýc malíř Ivan Sedliský, který mi ve svém ateliéru často ukazoval velkoformátové obrazy, které vytvořil. Měl jsem vystudovanou grafickou školu a pracoval v různých grafických studiích, ale komerční reklamní práce mi přišla příliš jednotvárná a nekreativní. Mnohem zajímavější a přístupnější pro mě byla muzika. S bratrem Karlem jsme hráli v kapele Posmrtné zkušenosti.

Do Kalifornie mě to táhlo proto, že mě tam pozvali kamarádi. Podařilo se mi nakonec osamostatnit a odjet na pět let do Chicaga. Tam jsem měl dvě kapely. Pak jsem tam dělal grafický design a spolupracoval s jedním fotografem architektury, mimo jiné i na společné knize. Protože jsem byl v Americe úplná nula a žil jsem tam na černo, tak mě to strašně nakoplo a získal jsem obrovský drajv.

Právě možnost postavit se na vlastní nohy. Byl jsem finančně zajištěný a zároveň zklidněný. Před osmi lety jsem odjel do Los Angeles a tam začala má kariéra malíře.

Velká plátna mě fascinovala už od začátku, navíc jsem začal kromě rukou při tvorbě používat celé tělo. Lezu po plátně, matlám barvy na sebe, leju je na plochu, chodím po ní, využívám i pot nebo krev. Chci pracovat s celou hmotou, proto užívám brutálního fyzického malířství.

Vznikla nová technika. Trvalo mi sedm měsíců, než jsem docílil toho, aby fungovala tak, jak chci. Ano, je to i trochu alchymie, a i proto se výstava jmenuje Alchymista.

Z české výtvarné scény vůbec. Z americké jsou mými inspiračními vzory především Jackson Pollock a Arshile Gorky. Můj nejoblíbenější umělec je Katalánec Antony Tapies. Na jednom mém obrazu, který visí i na pražské výstavě, je Andy Warhol.

To ale proto, že mě oslovila fotografka Karen Bystedt, která ho mohla v osmdesátých letech portrétovat. Negativy pak ztratila a po letech jich polovinu našla. Oslovila další umělce, mezi nimi i mě, aby společně s ní vytvořili sérii obrazů The Last Warhols. Pop Art jako takový mi ale absolutně nic neříká.

Je to tak. V USA jsem jich měl několik, jak samostatných, tak skupinových. Za těch osm let, co se věnuji malířství, bylo mým cílem dostat se do galerií hlavně v Los Angeles a New Yorku. To se mi podařilo. V Kalifornii mám ateliér, galerii, která mě zastupuje, i agenta. Takže se tím mohu živit. Nedávno mě oslovila galerie z Dublinu a v říjnu tam budu vystavovat, pak se expozice přesune do Londýna a Paříže. V Praze představuji svou nejnovější kolekci čtyřiceti pláten nazvanou The Universal Argument.

Oslovil mě kurátor Vojta Fiala prostřednictvím mého bratra. Říkal, že se mu líbí má tvorba a měl by zájem ji prezentovat v Praze. Všechna díla nechám v Čechách dva roky a byl bych rád, kdyby výstava mohla putovat i po dalších našich městech, případně i po Evropě. Výstava je prodejní a pokud se něco prodá, nebude se kolekce doplňovat.

V Los Angeles jsem už začal pracovat na novém cyklu a doufám, že jej zas dostanu do Evropy. Chtěl bych navázat víc kontakt s evropskou uměleckou scénou a taky bych rád vystavoval i v Asii. To jsou mé cíle do budoucna.

Mám dvojí občanství, takže jsem vlastně jak Čech, tak Američan. Popravdě řečeno, cítím se doma tam, kde právě žiju. Co bude dál, nevím, ale nebráním se ničemu. Když se mi začne dařit víc v Evropě, přestěhuju se třeba tam.