Malíř Martin Šárovec: Nikdy nevím, jak obraz dopadne

Už od sedmi let bylo mým snem stát se malířem. Někdy v patnácti letech jsme ve škole v hodinách výtvarné výchovy neustále malovali zátiší. To mě ale nebavilo. Učitelka mi vždycky vyčítala, že si to zátiší dělám podle vlastní fantazie, ne podle skutečnosti. Poradila mi, ať jdu studovat spíš scénografii. Já tehdy netušil, o co jde, to slovo mi připomínalo něco jako učební obor pro psaní scénářů. Ona mi však vysvětlila, že to je jevištní výtvarnictví.

Byl to spíše technický obor, i když s výtvarným zaměřením. Já ovšem neustále pošilhával po klasickém studiu malířství. Takže jsem chodil soukromě prozkoumávat prostředí a atmosféru ateliéru sousedícího oboru, užité malby na žižkovské SUPŠ. Tehdy tam chodili lidé, kteří se pak v oboru prosadili, například Daniel Pitín nebo David Koutecký.

Určitě ano. Možná svým uvažováním nejsem typickým malířem české výtvarné scény. Nebráním se ani patosu, který se u nás v současnosti příliš nenosí. Jenže právě divadlo s patosem pracuje. Mé obrazy jsou vlastně takové inscenované kompozice v prostoru.

U portrétů zase dávám důraz na výraz tváře spojený s jejím vnitřním světem. Po studiu na DAMU jsem šel ještě na dva roky studovat užitou malbu na VŠUP, kde jsem se tématu prostoru a hlavně figuře věnoval intenzivně.

Spíše se snažím svůj výtvarný rukopis posouvat dál. Vycházím třeba ze starých fotografií nebo obrázků a pak teprve danou skutečnost zpracovávám podle sebe. Třeba u pohledů na Prahu se tímto způsobem snažím překonat nebezpečí kýčovitosti, což je pro mě výzva.

Dá se to tak říct, to je ten můj nervní malířský výraz. Nemaluji každý den, spíše nárazově podle toho, jak přijde inspirace. Nikdy nevím, jak obraz dopadne, pracuji intuitivně. Je to podobné, jako když herec Jaroslav Dušek přijde na scénu a předem neví, co udělá. U svých obrazů dost trpím, nikdy netuším, co z toho vznikne. Nějaký koncept na začátku mám, ale výsledek je mlhavý.

K centru mám blízko proto, že jsem v něm vyrůstal. Mám k těm místům citový vztah, ale zároveň je dobře znám, takže vím, co bych chtěl namalovat i odkud. Mám rád zahrady Petřína, krásný pohled je z Vyšehradu, ale zajímá mě také širší centrum a začátek periferie.

To ano, ale musím mít k tomu místu vždycky osobní vztah. Musel bych tam třeba nějakou dobu žít, abych si ho vytvořil. Třeba k Varšavě nebo polskému Zambrovu v Podlesí mám silný vztah od raného dětství, takže jsem je také maloval. Blízké jsou mi Vídeň i Paříž. Ta mě zajímá z hlediska malířství devatenáctého století, mám rád třeba tvorbu Vincenta van Gogha.

Líbí se mi Portugalsko. Je tam v první řadě krásná příroda, zajímá mě však i duchovní rozměr, konkrétně silná atmosféra spojená s náboženstvím a všemi jeho významy.

Pop art spíše ideou, výtvarným rukopisem ne. Andy Warhol je geniální umělec, ale šel jinou cestou. Ačkoli namalovat Marilyn Monroe je stejné klišé jako v mém případě udělat pohled na Pražský hrad. Mě inspiruje barokní malířství, expresionismus, abstraktní expresionismus, secese, symbolismus nebo polské umělecké hnutí Młoda Polska.

Ale i realismus devatenáctého století, konkrétně ruský malíř Ilja Repin. U portrétů se mi líbilo, že umělci, kromě formální vizuální složky, šli pod povrch a hledali psychologickou stránku povahy zobrazeného. Čiší z nich úžasná opravdovost.

To je problém. Mnoho mých obrazů má tolik vrstev, jak je neustále upravuji, že vypadají spíše jako reliéfy. Nejvíce vrstev, asi šest nebo sedm, má můj portrét papeže Jana Pavla II. Já navíc nemaluji podle živých modelů, ale podle fotografií a obrázků, jak jsem již dříve uvedl, jde mi spíše o psychologický portrét. Samozřejmě subjektivní, protože do konkrétního člověka nikdy nevidíte.

V Miro Gallery mám hlavně portréty a pohledy na Prahu, v Rock Café velkoformátové portréty indiánů, kovbojů nebo pralidí. Navíc na začátku ledna skončila v galerii Dooka má další výstava, na níž byly religiózní obrazy. Vlastně se dá říct, že všechny galerie představily díla s mými hlavními tématy.

V minulosti jsem spolupracoval s německou Vera Lindbeck Gallery, nebráním se do budoucna spolupráci i s dalšími. Některé obrazy se prodaly i díky přední světové aukční síni Ketterer Kunst. Je pro mě čest, když se má díla objeví ve stejném katalogu jako práce Warhola nebo Basquiata. Zároveň chápu, že s nimi tak trochu soupeřím.

Důležité však je, že je o mou práci v cizině zájem. Z Německa přijela agentka z aukční síně a tři hodiny strávila v mém ateliéru, aby osobně poznala mě i mou práci zblízka. Ideální samozřejmě je, když máte v té dané zemi galeristu. Já navíc rád cestuji, takže pro mě není problém jet do Německa, Polska nebo Rakouska.

Možná je to tím, že nejsem typický současný český malíř ve smyslu volby námětů. U nás si kupříkladu velkoformátový religiózní obraz jen těžko někdo koupí. Portrét nebo náboženský obraz je tu v uměleckých kruzích brán jako námětový archaismus. Malovaný portrét i jeho nové zobrazovací formy však stále existují a budou žít dál vlastním životem. Jsem jedním z mála, kdo se těmito zmiňovanými žánry u nás výhradně zabývá.

V akademickém výtvarném prostředí je často populární konceptuální umění nebo videoart. Hledají se též nové formy či funkce současné malby. Nic proti tomu nemám, ale mé zaměření i filozofie jsou odlišné. Někdy si připadám, že na české výtvarné scéně tvořím vlastní soukromý underground, něco ve smyslu rebel s příčinou. Není to žádná levná póza, takový prostě jsem.

Ano, portrét je mé hlavní aktuální téma. Nemaluji jen anonymní lidi, ale i ty slavné. Třeba herce Josefa Kemra, Václava Vosku, Petra Čepka nebo Janu Brejchovou. Umělce své doby. Aktuálně teď maluji Sigmunda Freuda. Příští rok bych měl vystavovat v Polsku a v Táboře.