Článek
Svou novou výstavu, kterou prezentuje ve třech patrech pražské Villy Pellé do 13. srpna, nazval prostě a jednoduše Levitace. Tento termín souvisí se vznášením se ve vzduchu bez jakýchkoliv pomocných mechanických prostředků.
Létat mohou jak osoby, tak i předměty. Někdy k tomuto jevu údajně dochází i při spiritistických seancích. Výše uvedená schopnost evokuje vždy cosi tajemného, spojeného s parapsychologií, uměním fakírů nebo cirkusových eskamotérů. A toto vše dokáže s grácií vkládat malíř do svých většinou velkoformátových pláten.
Důležité je především vytvoření vzájemného vztahu mezi interiérem vily, exteriérem zahrady a prezentovanými díly. Kurátor Karel Srp je v drtivé většině umístil tak, aby se staly přirozenou výzdobou jednotlivých místností. Jako kdyby tam obrazy patřily odjakživa.
Jakési pomyslné entrée však představuje skulptura stojící v zeleni zahrady před vstupem do budovy. Jde o ocelovou sochu Kolo, vyrobenou z lesklého stříbrného kovu. Ozubené kolo umístěné na vrcholu díla je zasazeno jako klenot mezi stříbrné obří konve. Možná tím chtěl výtvarník naznačit, že veškerá jeho energie vtéká do prostotu galerie, je poháněná ozubeným kolem, které ji může při troše dobré vůle přenést i na toho, kdo vstoupí dovnitř.
Od zrození až do smrti
V prvním sále najdeme dva cykly nazvané Mladíci a Velké matky. Právě na nich je nejvíce patrná autorova práce s dynamikou figury a syrovou barevností. Sází v tomto případě i na výraznou pohybovou expresivitu. To je patrné na oleji na plátně Rojnice (2021), na němž čtyři ženy s vlajícími vlasy nesou gigantické oční bulvy. Vypadají jako pohanské čarodějnice křepčící u nějakého prastarého temného rituálu.
Druhé patro ukazuje Typlta coby odborníka na vznášení se v prostoru. Plátno Velké levitantky (2022) zobrazuje skupinu dívek tančící v magickém kruhu a zároveň plující vzduchem. Pod nimi se ovšem otevírá bezedný kráter vtahující jejich těla do hlubin země. Chtěl snad tvůrce akcentovat neustálý boj mezi vzletem a pádem, který člověka doprovází od zrození až do smrti?
To, že výtvarník umí velmi dobře pracovat i s grimasou v lidské tváři, dokazují velkoformátové portréty plačících dětí. Ve výtvarné inspiraci malíř sahá především k popartové barevnosti, naivistické karikatuře a expresivní zkratce. To ukazuje mimo jiné dvojportrét Žlutý pláč I (2022).
První, co hned udeří člověka do očí, je kontrast mezi dvěma obřími žlutými hlavami dětí a potemnělým modrým podkladem v druhém plánu. Celý sál je zaplněn obrazy zpracovávajícími jedno téma mnoha způsoby a několika barevnými postupy. V tomto případě je dobře vidět, jak vhodně zvolené barvy mohou v různých kombinacích estetický výraz posouvat do dalších vizuálních dimenzí.
V následujícím sále je nejvýraznějším artefaktem prostorový objekt Kolotoč (2023) vytvořený z torz bicyklů, které mají místo kol rudé deštníky. Celá instalace se navíc ještě točí a připomíná létající kolo Jana Tleskače z románů spisovatele Jaroslava Foglara.
Potemnělé půdní prostory hostí malířovy originální portréty. Jsou zavěšené mezi trámy a tváře zobrazených chlapců svítí do prostoru a jejich oči nás neustále pronásledují.
Tvorba Lubomíra Typlta jitří v člověku emoce, protože každá barva v sobě nese jiné poselství. Agresivní červená stojí vedle jedovatě fialové nebo uklidňující modré. A co jiného by mělo umění přinášet než také emoce.
Může se vám hodit na Firmy.cz: Galerie Villa Pellé