Článek
Malíř Jirka Houska má zhruba po čtyřech letech rozsáhlou sólovou výstavu. Nese příznačný název Hvozdy a bytosti a v Galerii kritiků v Praze ji lze navštívit od 16. 5. do 2. 6. 2024.
„Galerie je skutečně rozsáhlá, členěná kolem atria do třech podélných prostor. Promýšlel jsem, jak výstavu pojmout, aby vše drželo tematicky pohromadě a plochy byly přiměřeně zaplněny.
V první části jsou moje nejnovější obrazy zvané Vodnice. Na první pohled to jsou ženské akty, ale jsou u nich patrné prvky obojživelného způsobu života. Mají plovací blány, v jednom případě i pokročilejší ploutve,“ říká umělec.
Co dalšího jste se rozhodl milovníkům umění nabídnout?
Ve středním prostoru galerie je téma Ewraker (téma středoevropských dějin počátku 10. století - pozn. redakce). Téměř v životní velikosti zde uvidíte portrét kněžny Drahomíry, namalovaný na dvoumetrové plátno. Modelem mi byla archeoložka, která přišla do ateliéru v krásném dobovém kostýmu z 10. století.
Designérka a umělkyně Eva Eisler: Hledám pravdu, tu lze nalézt jen v jednoduchosti
S prací na těchto historických rekonstrukcích jsem hledal něco, co by s nimi kontrastovalo a zároveň je doplňovalo. Výsledkem bylo několik menších abstrakcí, které se postupně začaly vyvíjet ve fragmenty nerozluštěného obrázkového písma.
A nakonec v poslední místnosti uvidíte průřez mé tvorby za posledních dvacet let. Nejedná se o retrospektivu, ale jsou zde obrazy ze základních tematických okruhů, kterým se věnuji. Portrét paní Křížové z roku 2004, sousedky na chalupě. Tehdy jsem se snažil zachytit obyčejného, ale zajímavého člověka v jeho přirozeném prostředí.
Nechybějí krajinomalby, odkaz na astronomii a samozřejmě kryptozoologie, tedy zvířata, o jejichž existenci nemáme důkazy, ale jen zkazky či legendy. Ty však mohou mít v některých případech reálný základ.
Třetí část nabídne průřez tvorbou za posledních dvacet let. Prohlédnete si magické krajiny, obraz Sluneční soustava, který odkazuje na zájem o astronomii. „Fascinuje mě, že někde mohou být planety, na kterých je život. Jiná gravitace a tlak pak ovlivní i vzhled těchto organismů,“ říká umělec.
Které záhadné tvory byste chtěl teď právě „potkat“?
Udělalo by mi radost přežití trpasličích forem mamutů, jak naznačovaly příběhy z Yukonu či Sibiře, snad ještě počátkem 20. století. Musím se ale přiznat, že nejvíc mě přitahují trpasličí hominidé. Tvorové napůl cesty mezi člověkem a lidoopem.
Zjistilo se, že podobné formy se vyskytovaly v oblasti Jihovýchodní Asie ještě v době, kdy už tam žil anatomicky moderní člověk. Představte si tu tenkou hranici, která je mezi člověkem a zvířetem. Údajně žijí v pralese, jsou chlupatí, ale mají svůj jazyk. Za jejich existenci bych byl moc rád.
A co Olgoj Chorchoj, legendární červ? Který měl pocházet z pouště Gobi…
To jste se trefila. Na AVU jsem měl spolužačku, která byla z Mongolska. Smála se a říkala, že si tvora vymysleli Češi.
Mám ale krásný příběh. Ředitel Zoo Praha Miroslav Bobek psal v souvislosti s novou expozicí článek o hroznýšku tatarském. Ten by mohl být předobrazem olgoje chorchoje. A já jsem legendární zvíře namaloval, obraz šel jako finanční dar na podporu záchrany koně Převalského do Mongolska. Tedy se vrátil do místa původní legendy. A v pražské zoo bude k vidění reprodukce obrazu.
Šéf Moravské galerie Jan Press: Uměním je i skvěle uvařený oběd. Nejsou to jen vystavená díla
Bažinaté krajiny na obrazech připomínají pravěk. Kam na ně chodíte?
Naštěstí znám odlehlá místa, stranou zájmu turistů. Do plenéru se štětcem a barvami už nechodím, přírodu si fotím a maluji až v ateliéru: tichá zapadlá místa, mlhu nad lesem, která v reálné krajině brzy zmizí.
Když jsem ale s krajinomalbou začínal, opravdu jsem maloval v plenéru. A je to podle mě nutné. Jedině tak se naučíte vnímat prostor, pojmout hloubku podle skutečnosti, osvojíte si atmosférickou perspektivu. Malovat hned podle fotky může vést k určité plošnosti malířského vyjádření.
Ve volné tvorbě se věnujete i portrétu. Podle čeho si vybíráte model?
Když ilustruji knihu, potřebuji najít osobu, jež postavu přesně vystihne. A to nemusí být jednoduché. Navíc je pro mě důležité, abych člověka, kterého maluji, alespoň trochu znal. Jeho hlas, řeč těla, mimiku. Potřebuji se vcítit, vnímat osobitost portrétovaného. Stává se mi, že když maluji, napodobuji jeho hlas, pohyb.
Abstrakce, je to váš šálek čaje?
Geometrická abstrakce mi nikdy nebyla blízká. Zajímá mě spíše abstrakce lyrická, která má blíže k realistické malbě. Třeba erodovaný kámen má nádhernou strukturu. Nebo i odpadek vzniklý lidskou činností. Nedávno jsem na ulici pozoroval spálený plastový koš, který vytvořil na chodníku jedinečné abstraktní struktury!
Výstava Hvozdy a bytosti. V první části galerie jsou díla z cyklu Vodnice, akty žen s obojživelnými prvky.
Vystavoval jste na retrospektivní výstavě vedle takových jmen, jako jsou Vojtěch Hynais, Mikoláš Aleš. Kde to bylo?
Výstava byla v Císařské konírně na Pražském hradě v roce 2019. Nesla název Portrét v Čechách pohledem dvou staletí. Tehdy mě oslovil Spolek Mánes, vybrali tři z mých obrazů, které pak visely pár metrů od těchto slavných malířů.
Když používám pojem Mánes, mluvím o Spolku Mánes, nikoliv o galerii Mánes. Mnozí si je mylně spojují v jeden pojem, ale nepatří k sobě. Budova galerie v Praze na Masarykově nábřeží původně Spolku Mánes sice patřila, ale na základě komunistického zákona z 50. let byla nemovitost zabavená a dodnes nebyla vrácena. A to paradoxně s odkazem na rozsudek z padesátých let.
Inspiroval jste se od slavných krajinářů… Kteří jsou vám blízcí?
Z českých krajinářů jsou to například František Kaván, především jeho ranější tvorba, nebo Jaroslav Panuška. Maloval nádherné bažiny. Dokonce i mamuty, možná jako první u nás.
Naprosto vynikající byl Zdeněk Burian, má perfektně provedené figury v pohybu. Ale byl i úžasný krajinář, což málokdo vnímá. V jeho krajinách je vše, co tam má být: hloubka, barevná rozmanitost, sladěné celky. Od těchto umělců jsem se učil, nahlížel na ně s úctou.
Poraďte začínajícím umělcům. Jak dát o sobě vědět?
Základem je mít přehledné webové stránky. Být na Facebooku, Instagramu a prezentovat se tzv. reely, tedy krátkými videy. Algoritmy sociálních sítí jsou „autistické“ a mají rády jistou pravidelnost, konzistenci. Na druhou stranu sám „diktátu algoritmu“ nepodléhám, i když vím, že pak by měly moje příspěvky větší dosah.
A samozřejmě začít vystavovat. Určitě z počátku v méně náročném prostoru, třeba v kavárně. Později oslovit vhodnou galerii. Moje zkušenost je ale taková, že kdo dělá kvalitní věci, toho si galeristé sami všimnou.
Na kanálu Youtube se věnujete edukaci výtvarného umění…
K tomu mě inspirovaly malířské kurzy, které jsem kdysi vedl. Mnohdy jsem se setkával, především v olejomalbě, se špatnými technologickými postupy, které ovšem ovlivní výtvarné dílo. Třeba když špatně připravíte plátno, nebudou se na něm barvy chovat tak, jak potřebujete.
Ze stejného důvodu jsem začal točit stručné dějiny umění. Rád bych lidem ukázal, že historie umění není nějaký soubor nudných informací, ale něco, co může přinášet podněty i pro autory zabývající se současným uměním.
Malujute disciplinovaně každý den?
Ideální je, když mohu nerušeně pracovat v kuse, třeba i osm hodin. Což ovšem není vždy možné, protože malířská práce zdaleka nesestává jen z malování.
Vyhovuje mi tvořit v noci, protože je ticho a klid. Mohu se soustředit, naposlouchat přednášky z oborů, které mě zajímají. Jedna část mozku maluje, druhá vnímá informace.
Může se zdát, že denní světlo je pro malbu lepší, problém jsou ovšem časté změny. Přijde mrak, světlo je jiné, po chvilce vysvitne slunce a jeho intenzita a dopad na plátno se zase promění.
RECENZE: Film o Salvadoru Dalím maluje nekonečný surreálný sen
Tajemný černý obraz z půdy Löw-Beerovy vily ukrýval poutníka v horách
