Článek
Obrazy vznikaly poslední rok. Současným tématům se nevyhýbáte, přesto s nimi pracujete tak, aby měly nadčasovou platnost. Tentokrát explicitně ukazujete stíhačky.
Ty stíhačky v aerodynamickém třesku jsem maloval už před válkou. Vznikaly postupně a organicky vedle jiných obrazů, které jsem pro výstavu zamýšlel. Když potom začala válka, tak mi ten kontrast armádní techniky a existenciálních výjevů přišel velmi nosný a pro naši dobu příznačný.
Z maleb jsou opět cítit pnutí, stejně jako velká dávka zneklidnění.
To pnutí vychází hodně ze mě, já nejsem moc klidný člověk. Často jdu do obrazu s nějakým záměrem, ale pak maluju, až se tam dostane něco, co jsem úplně nezamýšlel. Nějaká emoce, moje sklíčenost… Nemyslím si, že jsem až tak dobrý malíř, ale mou devízou je silně vyvinutá citlivost. S ní se učím pracovat.
Vy pochybujete o svých malířských kvalitách?
Já pochybuju neustále. Je to klíč k dalšímu pokračování, abych měl důvod dělat něco dál, abych se stále zlepšoval. Myslím, že to tak má každý umělec…
…ale ne každý umělec to o sobě řekne zplna do novin. Vaše dosavadní kariéra svědčí o naprostém opaku.
Já maluju rád, ta činnost mě těší, mám ale ještě velké rezervy. Pro mě je ten proces tvorby nejdůležitější. Když už je pak obraz někde na výstavě, je to spíš problém někoho jiného.
Problém? Jak to myslíte?
No, já už jsem si s tím obrazem své zažil, pro mě je to uzavřená věc a teď už je na divákovi, jestli bude ochotný v mém obraze něco hledat a nějak se tím zabývat. To nejzajímavější se ale pro mě odehrává v ateliéru, když maluju.
Pocit osamění silně vyvěrá z figur bez obličejů, z postav prorůstajících do okolí. Proč jim berete tváře?
Primárně chci jít za fyziognomickou podobu, zachytit psychologii, to, co je uvnitř člověka. Mám tam pro to takovou vizuální zkratku – ledovec, co reprezentuje lidskou psýché, ponořené podvědomí.
Stále se vám přitom vynořuje téma války, kterého jste se dotkl už v roce 2015 sérií spálených obrazů. Proč se k tragédiím takových rozměrů vracíte?
Válku jsem nejprv chápal jako protiklad k umění v tom smyslu, že umění vzniká, když jsou lidé v blahobytu. Říká se, že když je válka, múzy mlčí, ale ona to není úplně pravda. Já konstantě žiju ve stínu nějaké války. Když mi bylo sedmnáct let, narazila letadla do newyorských dvojčat. Teď jsme u nás v relativním bezpečí, ale přesto… Měl bych malovat rozkvetlou louku nebo líbající se pár na mostě, když o pár set kilometrů dál zuří boje? Nepůjdu tam do zákopů, byl bych tam k ničemu, ale můžu se alespoň vyjádřit. Podat zprávu o stavu světa.
Malíř Jan Gemrot
Není naopak doba krizí živnou půdou pro umělce?
Je hrozné si to přiznat, ale máte pravdu. Pokud se dějí silné věci, tak to na vás působí a mohou pak vzniknout silná umělecká díla.?? Obecně nemám rád, když věci křičí, jsou vlezlé, agresivní, podsouvající. Chci, aby mé obrazy měly obecnější platnost, aby fungovaly i za desítky let, přestože z nich bude cítit naše současnost.
Práci v ateliéru často popisujete jako boj s plátnem. To jste až v takovém konfliktu s tou zpočátku prázdnou plochou?
Ne vždy se mi daří hned se do toho naplno ponořit. Malování je ale až meditativní činnost. Napojím se na tok energie, na tu sílu, kdy neřeším čas ani prostor. Ocitnu se v moři, vedle ledovce, ve vesmíru. Nechci, aby to znělo moc ezotericky, asi to neumím svými slovy pojmenovat líp. Já primárně maluju kvůli sobě.
Kdy jste tu potřebu v sobě objevil?
Od dětství jsem inklinoval k výtvarným činnostem. Jednu dobu jsem i hodně psal. Nevybavuju si jeden konkrétní bod zlomu. Spíš si pamatuju, když jsem si uvědomil, že to není hobby, že nemaluju do šuplíku. Překvapil mě a doteď mě šokuje zájem lidí o mé obrazy. Občas si přijdu i nepatřičně, ale vážím si toho. Asi i na Akádě (Akademii výtvarných umění, pozn. red.) jsem trochu už nějaké zlomy cítil.
Jaké?
Profesor Zdeněk Beran nás vůbec nepřipravoval na řešení ekonomických stránek uměleckého života, tedy nějakých prodejů nebo honorářů. Spíš jsme řešili zásadní věci o umění, což bylo podobné spíš vědeckému zkoumání. Ovšem výbavy pro praktický chod se nám nedostávalo. Nepočítal jsem vůbec s tím, že bych své obrazy prodával. Živil jsem se reklamou, až s diplomovou prací jsem cítil, že se něco mění. Během výstavy diplomantů ve Veletržním paláci mi mnoho lidí, dost ze zahraničí, psalo e-maily kvůli mým obrazům, nejen že je chtěli koupit, ale chtěli je se mnou i obsahově řešit. To bylo poprvé, kdy jsem si uvědomil, že někdo reaguje na to, co dělám, že to někoho opravdu zajímá. Od té doby jsem se už nezastavil.
To byl rok 2008, doba před sociálními sítěmi. V čem byl Beranův přínos největší?
Především to byl zásadní malíř české historie, takže nás jako studenty inspiroval svým životem a dílem. Dával nám absolutní svobodu ve všem, to bylo zásadní.
A taky nám skvěle poradil, jak obhájit klauzurní práce. Říkal, ať komisím prostě řekneme, že nás to malování baví.
Dodnes na to vzpomínám, a vždycky, když jsem v ateliéru a pochybuju, říkám si, jestli mě to baví, a pak si sám po pravdě odpovím, že jo, a maluju dál.