Článek
Jeho nejnovější výstava se jmenuje F R A N T A. Ve jménu koho, ve jménu čeho? Najdete na ní jeho typická díla, která se zabývají křehkostí člověka. Tělo je totiž v jeho malbě ustavičně přítomné coby stopa ztraceného lidství, ale jak zdůraznil jiný český emigrant žijící desítky let ve Francii Milan Kundera, „neustále se ptá na skrytou tvář života“.
Podle kritiků se snaží Franta o „novou genezi lidství“. V jeho díle najdete nejeden světový konflikt, včetně války na Ukrajině. Nazval je výmluvně: Útěk, Násilí, Alert…
Kurátorem jeho nejnovější výstavy, jejíž vernisáž proběhne 24. března, je Christian Noorbergen.
Francie? Logické řešení
Velký rozhovor s Frantou v minulosti udělala mimo jiné Štěpánka Strouhalová. Nazvala jej Hymna osvobození od lidského utrpení. Mluvila s ním pro titul Esence 2022, mimo jiné o válkách, emigraci, i cyklistice…
Co vás vlastně přimělo emigrovat do Francie?
Nebylo jednoduché najít odvahu k opuštění vlastní země a svých blízkých. Bylo mi 26 let, když se a při studijní cestě do Perugie v roce 1956 seznámil s Francouzkou Jacqueline Sussan, která zde studovala dějiny umění a italštinu. Přijela dvakrát do Československa v roce 1958, když jsem končil pražskou Akademii výtvarných umění. Žádali jsme, abychom mohli žít spolu v Praze, ale policie nám to zakázala.
Podezírali ji ze špionáže a na letišti v Ruzyni ji StB unesla, svlékla a vyslýchala, a teprve když začala volat o pomoc, zachránili ji piloti Air France. Krátce po tom se naskytla příležitost vyrazit se skupinou studentů do Berlína, kde jsem se při prohlídce výstavy v Muzeu krásných umění vytratil.
Vydal jsem se k Braniborské bráně, smíchal jsem se se skupinou zedníků a tak jsem se dostal na „Západ“. Můj plán byl jednoduše připojit se k Jacquline a společně žít a pracovat ve Francii. V roce 1958 jsme se vzali ve Vence a usadili jsme se na kopci nad městem, kde žijeme dodnes. Znamenalo to ale vybrat si exil. Sedmnáct let jsem se nemohl vrátit do Československa a svého otce už jsem naživu nikdy neviděl.
Proč jste usadil právě na Azurovém pobřeží? Slyšela jsem, že za to může Picasso!
Kraj má neobyčejně malebnou přírodu a výjimečné geografické postavení nedaleko Itálie. A také velice bohatou kulturu, protože Riviéra inspirovala bezpočet umělců. V té době se hlavní výstavy odehrávaly buď v Paříži, nebo v Nice.
Ve Vence jsem už sice nezažil Matisse, ale Chagall bydlel nedaleko, z naší zahrady jsem viděl až do okna jeho ateliéru. A potkával jsem tu další významné umělce ve Fondation Maeght v sousedním Saint Paul de Vence, která vznikla v roce 1962. Byla to neuvěřitelná tvůrčí mekka, kde jsem měl příležitost jako mladý umělec setkat se s Tàpiesem, Miróem, Calderem či Chillidou.
Největší roli však zahrál Picasso, který bydlel a tvořil v nedalekém Vaullauris a Cannes. V té době ve Francii vládla abstraktní malba a figurativní umění podle znalců patřilo do koše. Picassova práce mě silně podpořila ve vůli zůstat v tom, co mě vždy inspirovalo: chtěl jsem prostřednictvím malby mluvit o člověku. Výtvarné umění není nic jiného než pokračování úsměvu, výkřiku a někdy i žaloby. Ve Francii to nebylo zpočátku lehké, neměl jsem velký ohlas. Až když jsem v roce 1962 získal první velkou cenu v Palais de la Méditéranée v Nice, byl jsem vybrán zúčastnit se mezinárodního bienále v Paříži, kde jsem pak dvakrát reprezentoval Francii. A to mi pomohlo postavit se na nohy.
Jste pozitivní člověk s radostnou povahou, přestože se celý život snažíte znázornit násilí. Jak to děláte? Je sport dobrý recept?
Na kole jsem začal, když mi bylo 8 let, a byla to moje vášeň! Jako mladík jsem závodil, ale moje sportovní kariéra nebyla dlouhá, protože jsem se v sedmnácti letech vážně zranil a rodiče pak mi pak kolo zakázali. Později a hlavně ve Francii jsem najezdil tisíce kilometrů a přestal jsem až v devadesáti. Šedesát let skoro deset tisíc kilometrů ročně.
František Mertl alias Franta
- Malíř, sochař, učitel a ilustrátor se narodil 16. března 1930 v Třebíči.
- Od roku 1952 studoval Akademii výtvarných umění v Praze, v ateliéru prof. Miloslava Holého.
- V roce 1958 emigroval do Francie, kde začal používat jméno Franta.
- V jeho dílech se odrážejí aktuální problémy doby, které vnímal už jako dítě. S matkou čelil tlaků německých úřadů, protože jeho táta bojoval v československých jednotkách, a to jak ve Francii, tak v Anglii.
- Než emigroval, sledovala ho důrazně StB. Tajnou policii zaujala i jeho snoubenka Jacqueline, židovka alžírského původu. S ní se v roce 1959 oženil.
- Poprvé samostatně vystavoval roku 1960 v Paříži a v následujícím roce v Nice, Londýně a Versailles. Od svých prvních výstav ve Francii podepisuje obrazy pouze křestním jménem Franta. Reprezentoval Francii na Biennale de Paris (1963, 1965).
- Jeho práci představilo více než 150 samostatných výstav, z toho asi třicet ve francouzských muzeích, ale také v USA, v Japonsku, v Německu, v Belgii a v Česku.
- Patří k čelným představitelům evropské poválečné vlny Nové figurace, která reagovala na hlubokou krizi lidských hodnot a pocity odcizení. Z hlediska kontextu jej lze zařadit po boku velikánů, jako byli Alfons Mucha, František Kupka, Josef Šíma nebo Jiří Kolář.
Ale nejde jenom o to šlapat do pedálů, na kole se naučíte sáhnout si až za své fyzické limity, vytříbíte si vůli, ověříte si, co ve vás je. A pokud se kolo se praktikuje ve skupině, přináší navíc přirozenou lidskou solidaritu. Když jsem celý den pracoval a navečer jsem si vyjel na Cole de Vence, byla to pro mě otázka naprostého uvolnění a změny myšlení. Často jsem přišel na otázky, které jsem si kladl v ateliéru. Cyklistika má hodně společného s lidskou existencí, někdy to jede samo, někdy z kopce a někdy do kopce. A je nutné probudit svoje síly k dosažení cíle.
Může se vám hodit na Zboží.cz: Franta - Duňa Panenková