Malíř Antonín Střížek: Každá země má své barvy

S občasnou melancholickou náladou obrazů Antonína Střížka se nepojí žádná nostalgie: do minulosti se umělec vrací jen proto, aby odtamtud vytáhl na světlo něco nového, se vztahem k současnosti – a také malířsky překvapivého. Například svoje „pošahaná zátiší“, jak začal říkat obrazům, na nichž divákům ukazuje důvěrně známé věci jako plato s vejci nebo mixér, zamýšlel také coby reflexi pop-artu.

Za umělcovým zaujetím pro malířskou tradici a krajinomalbu se skrývá dávné setkání s obrazy německého romantického malíře Caspara Davida Friedricha. V době Střížkových studií a uměleckých začátků byla krajinomalba víceméně považována za překonanou a kvůli populárním motivům s jeleny byla tehdy už dlouhá léta i symbolem kýče. Jenže tajemná až hororová nálada Friedrichových obrazů v něm probudila chuť se ke zdánlivě překonanému vrátit.

Dnes je Antonín Střížek jedním z nejznámějších českých postmoderních umělců, který s chutí rozvíjí napínavou malířskou hru s žánry a v jehož tvorbě se divák potkává s osobitými ozvěnami minulosti, hlavně předválečného civilismu, ale třeba i kubismu.

Ačkoli rozmach konceptuálního umění v posledních desetiletích odsouval malbu do pozadí, Antonín Střížek patří k umělcům, kteří se tohoto tradičního média vytrvale drží a dokazují, že malba není přežitek.

„Svůj styl si vymaloval ve druhé polovině 80. let a drží ho dodnes, ten styl má stále v sobě onu uhrančivou podmanivost střížkovské olejové malby, pomalého vrstvení, přesné zkratky a bělobou rozmazlených barev,“ říká kurátor výstavy Martin Dostál.

Antonín Střížek si však našel cestu i k modernějšímu výtvarnému prostředku: kromě toho, že maluje, také intenzivně fotí. A pokud fotografie zrovna nekoncipuje jako samostatná umělecká díla, používá je jako předlohy k obrazům.

Některé malby sice vznikají podle skutečnosti, ale řadu jich tvoří právě podle fotografií, ať už vlastních, nebo nalezených v dobových časopisech. Foťák je pro něj nezastupitelný zejména u složitějších motivů, jako je třeba zástup židlí na stolech v zavřené kavárně.

Nevytváří však realistické kopie snímků, takové malby by totiž byly příliš ploché. Jak umělec říká – chyběl by jim vzduch. „Hodně mě ovlivnilo cestování. Poznal jsem, že je na každém místě jiný vzduch, jinak ti chutná jíst a každá země má své barvy,“ říká ve své monografii, která vyšla před jednadvaceti lety v Nakladatelství Kant.

V jihoevropských zemích s ostřejším slunečním světlem proto podle něj přirozeně vznikají barevně živé obrazy, Japonsko zase inklinuje k pastelovým tónům, a jakmile se z cest vrátí do Čech, časem prý začnou být jeho malby díky zdejšímu světlu opět více monochromatické.

Může se vám hodit na Firmy.cz: Galerie Václava Špály