Článek
Malíř totiž v Praze žije už od osmdesátých let minulého století. Přestěhoval se sem za svou životní láskou. A i když se mu po jeho domovině nestýská, tvrdí, že odchodem z ní ztratil půdu pod nohama. Jak řekl v rozhovoru pro Právo, je nikdo. A na tom trvá.
Co pro vás znamená uspořádání retrospektivní výstavy?
Poslední velkou výstavu jsem měl v Praze v roce 1996 v Rudolfinu. To už je dávno. Každý umělec chce, aby lidé, a především blízcí lidé, viděli, co dělá, pochlubit se. To má rád každý. Takže mám především velkou radost, že to mohu ukázat lidem, kterých si vážím a miluji je. Co se týče umělecké kariéry, nebo nějaké satisfakce, to nemůžu posoudit. Každopádně žádnou kariéru nemám.
Myslíte?
Ano, myslím, že ne. Mám určité uznání, a to je něco jiného než kariéra, především v Rusku, kde proběhly skutečně velké výstavy. Moskevský divák mohl zaznamenat všechny mé umělecké etapy. To český divák nemohl.
Čím si to vysvětlujete?
Nevím, prostě to nevyšlo. Možná je to i mou náročností na vystavování. Pracuju na velkých cyklech a nestačí mi jen ukázat jednotlivé obrazy. Chtěl bych, pokaždé, když dostávám prostor, udělat nějakou dramaturgii, příběh, myšlenku, kterou mohu v prostoru rozvíjet.
Proto pro mě výstava v Rudolfinu byla obrovskou událostí. Je tam úžasný prostor, v němž se dá dramaturgie vystavět. Institucí, které by to splňovaly, je v Praze málo. Jen Rudolfinum, Galerie hlavního města Prahy a Národní galerie.
A proč je současná výstava po tolika letech? S tím je spojeno více okolností. Lidé, kteří byli v čele těch institucí, neměli zájem a tak dále, zkrátka to nevycházelo. Teď jsem moc rád, že to vyšlo a vyšlo to díky bývalému řediteli Národní galerie Jiřímu Fajtovi. Když byl poprvé v mém ateliéru, okamžitě mi nabídl výstavu. Díky tomu jsem se dostal do plánu Národní galerie a dál už to běželo standardně.
Jste spokojen s instalací?
S výsledkem jsem velice spokojen. Spolupráce celého týmu byla dobrá. Umělec jen udělá obrazy, já jsem tedy udělal i celý projekt výstavy, ale pracují na tom také dva kurátoři, paní Julia Tatiana Bailey a má dcera Máša Černá Pivovarová, která je, co se týče znalostí mé tvorby, naprosto výjimečnou postavou. Dokonce předčila mou ženu, také kunsthistoričku a kurátorku.
Na výstavě pracují i architektka Klára Kuncová a grafik Kryštof Doležal. A tento tým, včetně produkční, vytvořil výsledek, se kterým jsem velice spokojený.
Neznamená to ale, že byste touto retrospektivní výstavou končil?
Pracuju stále zaplať pánbůh mám pořád síly. Mimochodem, mám spoustu dalších hotových věcí, které se na výstavu nevešly. Tím nechci říct, že bych mohl uspořádat ještě jednu stejně velkou. Ale poloviční ano.
Byl problém v této covidové době získat vaše obrazy z Ruska, odkud byly exkluzivně zapůjčeny?
To zařizovala Národní galerie. Ale co se týče úřadování, byl to asi horor. Pandemie způsobila spoustu překážek. Všechno se bohužel nepovedlo.
Z Treťjakovské galerie půjčili obrazy a z muzea současného umění Garage. Podle pravidel například kurátor z tamního muzea či galerie musí být přítomen při vybalování a instalaci obrazů. Jenže platil zákaz cestování, a tak nemohli přijet. Některé instituce, jako například Treťjakovská galerie, souhlasily s online procesem, některé ne, protože to není v pravidlech.
Když jste se v osmdesátých letech minulého století přestěhoval do Československa, navazoval jste na svou práci v Moskvě, nebo jste začínal od nuly?
Začínal jsem v podstatě znovu. Vůbec jsem netušil, že ten zlom bude tak radikální. V té době jsem si to vůbec neuvědomoval. Jen časem jsem pochopil, že to byla velká změna. Pro mě jako pro člověka, ale také jako pro umělce.
Postupně jsem se vrátil na cestu, kterou jsem ztratil, a vytáhlo mě slovo, jazyk. Tedy texty, protože v Rusku jsem pracoval i s texty, a když jsem přijel do Prahy, nechtěl jsem v tom pokračovat, protože jsem si myslel, že by tomu lidé nerozuměli.
Ale stejně mě má múza, která je velice rozmarná jako každá múza a jako každá ženská, vzala za límec a postrčila mě do správných kolejí. A já se přestal bát, že tomu lidé neporozumí.
Co je vlastně nejtěžší, když člověk v pětačtyřiceti letech odejde ze své domoviny?
Ztráta kořenů. Tahle otázka se ale dotýká ještě problémů identity. Když člověk ztratí kořeny, ztratí i identitu. Ale postupně jsem přišel na to, že nechci mít žádnou identitu. To mi vyhovuje. Takže, kdybyste se mě zeptala, jestli se cítím být ruským umělcem, nebo českým, nebo evropským, odpovím vám, že žádným. Jsem nikdo. A na tom trvám.
To je zajímavé. A co na to říká vaše rodina?
Myslím, že rodině je to jedno. Tu zajímá, jestli jsem zdráv, můžu pracovat, je na mě hodná.
Vracíte se do Moskvy často?
Ne, jen u příležitosti výstav. Tak jednou za pět let.
Jak teď s odstupem let své rodné město vidíte?
Změnilo se k nepoznání, ale nacházím tam jednu věc, která je neměnná.
Jakou?
Budete se smát, ale je to obloha. Ta je stále stejná.
Namaloval jste ji někdy?
Snažím se, ale jen v náznacích, protože je to hrozně složité. V každém městě je totiž obloha úplně jiná.
Pořád se člověku stýská?
Když je člověk nikdo, tak ne. Jsem v pohodě.
Může se vám hodit na Zboží.cz: