Článek
Deep Purple patří k obdivuhodně vytrvalým veteránům. Frontmanovi Ianu Gillanovi nechybí na pódiu energie, ale není žádným tajemstvím, že to ve výškách tak trochu "nedává" a často se uchyluje k divně skučivým falzetům, např. v závěru Space Truckin, kdy očekáváte známé stupňující se "yeah-yeah-yeah-space truckin", ale Gillanovi selže hlas, něco krátce křikne a odmlčí se.
Většině spokojených fanoušků, kteří si přišli nostalgicky potřást hlavou, to ale stejně nevadí. Neposlouchají Gillana, poslouchají své vlastní vzpomínky.
Deep Purple se dá ledacos odpustit, protože moc neotravují novými písničkami (na ně sál reagoval velmi slabě) a neškudlí nejklasičtější hity rockové historie, které kapela chrlila přibližně před čtyřiceti lety.
Nechyběl Fireball s geniálním klávesovým sólem, Strange Kind of Woman, Maybe I'm a Leo, Lazy, Space Truckin, When a Blind Man Cries a nakonec Smoke on the Water - nejprofláklejší kytarový riff všech dob, který vyvolá zasněný úsměv na tváři každého, kdo má muziku alespoň trochu rád.
Sólo klávesáka Dona Aieryho vyznělo rutinně, spíše jako přehlídka zvuků než melodických nápadů, a připomnělo, že milovník klasiky Jon Lord býval za svými hammondkami přece jen o něco vynalézavější. Standardní přehrání hlavních hitů ale nakonec slabiny koncertu překrylo a domů publikum odešlo spokojeno. Že Deep Purple ještě v roce 2010 hrají, je vlastně malý zázrak.