Článek
Čím je Slavíčkův obraz výjimečný?
Je to asi nejvýznamnější obraz Antonína Slavíčka, jaký se objevil na novodobém trhu. Pochází z roku 1897, tedy z doby, kdy začínal být tento autor slavný. Obraz zachycující bujnou louku chvějící se v horkém letním vzduchu pochází ze sbírky slavného architekta Jana Kotěry, od jehož narození uplyne letos sto padesát let.
Byl sedmkrát vystavován v celé Evropě. Poprvé už v roce 1898, dvakrát byl ve Vídni, jednou v Drážďanech a naposledy v roce 1961 v Jízdárně Pražského hradu, kde se konala Slavíčkova retrospektivní výstava. Takže nyní ho širší veřejnost může vidět po šedesáti letech. Usiloval jsem o něj čtyři roky a teď se mi to podařilo. Získal jsem ho od Kotěrových potomků.
Usiloval jste o něj a získal ho. Nebude vám líto, až o něj při aukci přijdete?
Už jsem si zvykl, že věcí, které by mě těšily, je tu vždycky víc. A že časem mi je nahradí věci nové. Takže já se z nich těším po dobu příprav a výstavy. Dnes už netoužím vlastnit tento obraz nastálo, ale dokud u nás je, užívám si ho plnými doušky. Měl jsem ho mnohokrát v ruce. Čistil jsem ho, restauroval, dával nové sklo.
Jaká bude jeho vyvolávací cena?
Pět a půl milionu korun, což je myslím pro movité sběratele velmi lákavé. Věřím, že by se mohl vydražit za deset, patnáct milionů. Ale v dnešní době se dosahují stále nové aukční rekordy, takže se můžeme dočkat i překvapení.
Čím si to vysvětlujete?
Mezi lidmi je dost peněz. A také zjišťují, že investice do umění je poměrně výhodná. Za dobu, co trh s uměním u nás funguje, se některá díla zhodnotila o stovky procent. Takže jde o investici, a ještě navíc věc, která může udělat radost.
Myslíte, že v tom hraje roli i současná doba, že si to lidé uvědomili o to víc?
Částečně ano. Tím, že lidé trávili víc času doma, možná si víc uvědomili, čím se obklopují, co mají. Řada lidí si například pořídila nemovitost mimo Prahu a vybavuje si ji starožitným nábytkem.
Jaká byla pro vás jako galeristu a majitele aukční síně pandemická doba?
Byla kupodivu vytíženější než obvykle. Fungovali jsme online. A pořádali jsme i online aukce, na které jsme se už dlouho chystali. Umělecká díla jsou na nich pouze na webu, lidé si je nemohli prohlédnout na předaukční výstavě, jako to jde třeba právě teď. Takže mimo dvě klasické aukce, které jsme loni i tak zvládli nachystat, jsme dělali ještě dvě online. Sice bez publika v sále, ale fungovaly velmi dobře. Prodalo se na nich všechno.
Ale osobní kontakt je přece potřeba.
Ano, je důležitý. Zdůrazňuji, že se teď těším na lidi, a doufám, že přijdou a že naopak nepřijde žádné nové omezení. A věřím, že od sedmého června, kdy máme výstavu všech dražených předmětů, k nám lidé do našeho sídla v Praze-Bubenči zavítají a podívají se, čemu se nyní věnujeme. Příprava této aukce zabere tři, čtyři měsíce intenzivní práce.
V čem spočívá?
Dávám do pořádku vlastně všechno. Potrpím si, aby byla díla prezentovaná v co nejlepším stavu, aby měla perfektní rám, byla restaurovaná. Je to docela pracné. Chci, aby věci byly v takovém stavu, že s nimi jejich noví majitelé nebudou muset už nic dělat. Samozřejmě, když dáte obrazu hezký rám, který k němu patří, tak ho pozvedne. Na to si potrpím. Třeba půlka rámů je dodělávaných ode mě, předělávaných, restaurovaných. Obrazy také čistím.
Jste hračička, baví vás to?
Baví, moc. Ale někdy mě to také vyčerpává, protože celá příprava, výběr věcí, tvorba expozice i včetně přípravy katalogu, je na mně. Ale tak jsem si to na sebe navalil a nestěžuju si.
Nakonec, děláte to už léta a úspěšně.
Dělám. Ale někdy se dostanete do stavu, kdy se v noci probudíte a nevíte, jestli vše stihnete.
Mnozí by řekli, že máte adrenalin.
To mám. Máte pravdu, že je to určitý adrenalinový zážitek.
Každé dílo má svůj vlastní příběh. Jaký zaujme?
Vlastně všechny. Například tu máme obraz mého oblíbeného malíře Maxe Oppenheimera, současníka a kamaráda Egona Schieleho. Je z doby, kdy se portrétovali navzájem. Ale na obraze není Schiele, ale český architekt Anton Dvořák, který studoval ve Vídni a s Oppenheimerem se také přátelil. Získal jsem ho od Dvořákových dědiců. Mám radost, že se ke mně dostalo dílo tohoto autora, který mimochodem v Čechách krátce studoval.
Součástí aukce jsou také knihy. Jaké?
Jednou jsme měli knihu Mikuláše Koperníka. Byla taková malinká, nenápadná, se vzácným obsahem a ve vzácném vydání. Vydražila se za dva a půl milionu korun. Nyní tu máme třeba knihu z roku 1520, která je vzácná také tím, že si do ní tenkrát někdo dělal poznámky.
Abychom nebyli jen evropští, máme i Korán z osmnáctého století, psaný ručně na speciálním hlazeném papíru. Je to v podstatě umělecké dílo. A v malé knížečce z roku 1595 jsou mapy a na jedné z nich je poprvé uvedena Amerika. Pán, od kterého ji mám, uvádí, že to je nejstarší vyobrazení Ameriky s českým názvem.
Jaký je to pocit, když vaším domem prochází historie?
Krásný. I když už si to občas ani neuvědomuji. Kolikrát se mi dostanou do ruky úžasné věci. Když si listuji starým katalogem, říkám si, tyhle skvosty jsem tu měl. Ale objevují se nové a nové věci. Netoužím je vlastnit, ale mám z nich obrovské potěšení. Každá aukce je pro mě překvapením, co se ke mně nakonec dostane. Nikdy to nevím dopředu.
Jak objevujete díla pro své aukce a výstavy?
Mám dodavatele, kteří pro mě hledají a pátrají. Ale jezdím také po burzách v zahraničí. Občas tam najdete opravdový poklad. Nakupujeme na zahraničních aukcích, co si myslíme, že by u nás mohlo zaujmout. Nedávno jsme třeba přivezli gotickou madonu z Německa, která se tu pak prodala za čtyřnásobek. Někdy je trh venku přesycený něčím, co tady naopak chybí.
Co chystáte po aukci?
Na konci prázdnin chystáme výstavu Minky Podhajské, což je zajímavá česká výtvarnice, malířka, grafička a ilustrátorka. Nejzajímavější její životní periodou byla Vídeň, kde se narodila a do konce roku 1918 také žila. Až skončíme s aukcí, hned se výstavě začneme věnovat, abychom mohli Arthouse Hejtmánek i jeho zahradu zas otevřít veřejnosti.
