Článek
Organizátoři k nim přidali i stařičké magnetofony (jeden dokonce na kliku), aby měl návštěvník představu, na čem se hudba tehdy přehrávala. Kdo ze starších fanoušků muziky by si nevzpomněl na nějakou nahrávku, kterou doma měl anebo má.
Výstava si však všímá hlavně nahrávek, které si majitel vyzdobil sám. Některé obaly obsahují jen strohé informace, jméno kapely, název alba, seznam skladeb, někdy i složení. Esteticky vzdělaným fanouškům však tohle nestačilo, a proto si udělali obal podle svých představ.
Trochu to připomínalo práci výtvarníků, kteří vytvářeli filmové plakáty jen prostřednictvím fantazie, protože daný film nikdy neviděli (někdy dostali pár fotografií). Hudební fanoušci také znali podoby muzikantů pouze z obalů desek nebo časopisu Bravo, který propašovali z Jugoslávie. Většina takových obalů vznikla tak, že si dotyčný vystřihl obrázek z časopisu a na něj si namaloval logo kapely.
Demokazety skupin už měly vyšší úroveň. Většinou byly černobílé a vizuálně jednoduché, aby se daly snadno množit na kopírce. Komunisti sice rozmnožovací stroje žárlivě střežili, ovšem v osmdesátých letech už vše uhlídat nestíhali.
Přeborníkem v tomto množení byl Petr Cibulka, který dotáhl svůj kazetový samizdat takřka k dokonalosti. Kapel se moc neptal, jejich koncerty nahrával (dnes by ho jako piráta hnali k soudu) a poté šířil mezi lid. Ovšem díky němu máme rockovou, folkovou či alternativní scénu konce té doby dobře zmapovanou.
V dnešní době se těmto nadšencům blíží snad jen takzvaní bootlegáři, kteří zaznamenávají koncerty domácích i zahraničních skupin moderní technikou a nahrávky šíří po sítích. Pohybují se opět na hraně, ovšem ne z politických, ale z právních důvodů. Kdo ví, možná i oni se za pár let dostanou do muzea.