Magda de Bruin Hüblová: Překladatelkou Anne Frankové jsem se stala bez vlastního přičinění

Zatím poslední její český překlad vyšel v roce 2019, v nakladatelství Triáda. Jeho autorkou je právě Magda de Bruin Hüblová.

Na jméno Anne Frankové jste prvně narazila jako školačka v 70. letech. Vybavujete si moment, kdy jste po knize sáhla?

V šesté třídě jsem si Deník Anne Frankové půjčila v naší místní lidové knihovně, knížka stála v přihrádce „pro děvčata“. Vnímala jsem, že je Annin osud výjimečný, ale nebyla to kniha, ke které bych se vracela. A některé aspekty jsem ocenila až jako dospělá. Po mnoha letech, když jsem už žila v Amsterodamu, jsem se náhodou dostala k překládání pro Dům Anne Frankové. Spolupráci s nakladatelstvím Triáda, které se u nás texty Anne Frankové dlouhodobě zabývá, jsem navázala přes svoje recenze pro portál iLiteratura.cz. Překladatelkou Anne Frankové jsem se tedy stala bez vlastního přičinění.

V čem je podle vás její svědectví jedinečné?

A je tak jedinečné? Od roku 1947, kdy její deník vyšel poprvé, se vynořilo množství obdobných svědectví neméně mladých obětí holokaustu. Vlivem okolností se její deník nejvíc proslavil, ale to by podle mě nemělo snižovat význam a působivost ostatních ego-dokumentů z té doby, i když je to asi nevyhnutelně zastiňuje.

Jste autorkou posledního českého překladu deníku Anne Frankové. Jak dlouho jste myšlenku přijít s co nejvěrnější verzí prosazovala?

Přístup k textu spíš jako k dokumentu než jako k literárnímu dílu vyplynul z plánu nakladatelství Triáda vydat po novém překladu deníku i Souborné vydání, které kromě „čtenářské“ verze obsahuje i věrné přepisy původních deníků.

Jestliže mělo být i v češtině zřejmé, čím se ty texty od sebe liší, bylo třeba i ve „čtenářské“ verzi zachovat určité zvláštnosti originálu, které se jinak obvykle uhlazují. Zároveň můj překlad víc než ty předchozí zachycuje Anninu jazykovou hravost, různé její vtípky a novotvary. Podává tedy autentičtější obraz autorky. Nakladatelství Triáda se na pečlivě redakčně zpracovaná vydání zaměřuje, takže můj přístup uvítalo.

Čeští čtenáři znají zápisky z verze vydané za socialismu, z německého překladu. V roce 1992 vyšel ještě překlad z nizozemštiny. Proč jste je z ní překládala znovu?

Protože ten text je psaný v nizozemštině. Nebo svou otázkou pátráte po tom, proč vznikl nový překlad deníku? O tom rozhodlo nakladatelství Triáda a souviselo to s výše zmíněným plánem publikovat postupně kromě jednotlivého vydání deníku, teď s názvem Zadní dům, a Anniných literárních pokusů s názvem Povídky a příhody ze zadního domu i Souborné vydání. Porovnávat různé verze textů je v češtině možné jen tehdy, když pocházejí od stejného překladatele.

V čem se dostupné verze pro českého čtenáře od sebe liší?

V češtině je teď nově dostupný autentický deník, tak jak si ho Anne den po dni psala – nazývá se verze A. Deník začala Anne na jaře 1944 přepracovávat na „román o zadním domě“, označovaný jako verze B. Román chtěla Anne (na rozdíl od deníku) po válce vydat. Současnou „čtenářskou“ verzi Zadní dům, neboli verzi D, edičně připravila v roce 1991 německá spisovatelka a překladatelka Mirjam Presslerová a je to kompilace z obou původních Anniných verzí. Verze A, B i D jsou součástí Souborného vydání.

První český překlad z roku 1956 se opíral o kompilaci, kterou v roce 1947 z Anniných záznamů sestavil její otec Otto Frank – označuje se jako verze C a součástí Souborného vydání není. Ani Presslerová, ani Otto Frank přitom nerespektovali Annin autorský záměr a do svých kompilací zařadili i pasáže, které Anne ke zveřejnění neurčila.

Prvně kniha vyšla v roce 1947, již upravená. Kde jste dohledala originální znění deníku?

Rukopisy deníků odkázal Otto Frank nizozemskému státu. Po jeho smrti Anninu písemnou pozůstalost prozkoumali odborníci a v roce 1986 vyšly obě původní verze A a B v takzvaném kritickém vydání. Odtud byly v roce 2013 převzaty i do nizozemského Souborného vydání, které jsem tedy nedávno přeložila do češtiny. Kromě toho jsou rukopisy přístupné na www.annefrankmanuscripten.org. Jsou sice v nizozemštině, ale i čeští čtenáři ocení bohatou obrazovou dokumentaci obsahující fotografie Anniných kamarádek, ctitelů…

Kniha dostala název Zadní dům, jak sama Anne chtěla. Zvykli si již na něj čeští čtenáři?

V nizozemštině deník vychází s názvem Het Achterhuis (Zadní dům) od začátku. Na obálce českého jednotlivého vydání z roku 2019 je napsáno Zadní dům Nový překlad Deníku. Přesto ten název ještě někdy působí potíže. Možná i proto, že se u nás pořád urputně drží termín „zadní trakt“, který pro „zadní dům“ použil první překladatel Gustav Janouch.

Ona sama uvažovala, že knihu po válce vydá. Vidíte v ní vedle nezpochybnitelné, historické, dokumentární hodnoty i kvality literární?

Anniny spisovatelské vlohy se zvlášť výrazně projevují v tom, jak promyšleně, s ohledem na působivost textu, přepracovávala svůj deník na román. Při čtení Zadního domu to není patrné, ale v Souborném vydání na to u verze B upozorňujeme v poznámkovém aparátu. Nabízíme tím vhled do Anniny spisovatelské kuchyně.

A je podobná tendence, tedy o co nejvěrnější překlad originálu deníku, současným celosvětovým trendem?

Pokud vím, přiklánějí se k tomu i mnozí zahraniční kolegové (i jinde jde mnohdy už o třetí překlad). Na rozdíl od prvních překladatelů máme k dispozici mnohem víc materiálu, takže z textu vyčteme víc než oni. Byli to mimochodem často překladatelští amatéři, jimž navíc Otto Frank radil: „Vylepšujte, kde jen můžete. Jsou to přece překlady, tak tam musí jít úcta k originálu stranou.“ I překládání jako takové se od 50. let dvacátého století zjevně proměnilo.

Jaký vztah mají nyní Nizozemci/Němci – Anne přece jen Němkou byla – k deníku? Cítila se ona víc Nizozemkou, nebo Němkou?

Platí asi obecně, že Anne Frankovou skoro každý zná, ale zdaleka ne každý její deník četl. Ke svému národnostnímu cítění Anne píše: „Pěkný národ, ti Němci, a já k nim ještě k tomu vlastně taky patřím! Ale ne, Hitler z nás už dávno udělal lidi bez státní příslušnosti. A vůbec, není na světě většího nepřátelství než mezi Němci a Židy.“

A později o svém vztahu k Nizozemsku: „Teď je mým prvním přáním po válce, dejte mi nizozemské občanství! Mám Nizozemce ráda, mám ráda naši zemi, mám ráda jazyk a chci tu pracovat. A i kdybych měla napsat samotné královně, neustoupím, dokud nedosáhnu svého cíle!“

Stala se symbolem holocaustu. Její tvář zdobí trička, hrnečky, má muzeum, točí se o ní filmy… Vy jste s ní strávila desítky let, pracovně. Nelezla vám někdy na nervy?

Anne Franková není moje kmenová autorka. Souvisleji jsem se věnovala až téhle sérii Zadního domu, Povídek a příhod ze zadního domu a Souborného vydání – s přestávkami zhruba čtyři roky. Podle pamětníků uměla být Anne dost nesnesitelná – obvykle dávali lidé přednost její starší sestře Margot (ostatně i ona si psala deník, ten se však nezachoval).

Ale Anne si v sobě časem vypěstovala vzácnou sebereflexi. Mám v knize vysloveně neoblíbené pasáže, jenže ty tam zařadili editoři – Anne je zveřejňovat nechtěla. Zároveň mě pokaždé znovu zasáhne závěr deníku, tři dny před zatčením: „(…) A nepřestávám hledat prostředek k tomu, abych se stala takovou, jakou bych tak ráda jednou byla a jakou bych mohla být, kdyby… na světě nežili žádní jiní lidé.“

Z nizozemštiny překládáte desítky let. Kdo je pro Čechy skutečná nizozemská hvězda?

Z vaší otázky už vyplývá, že skutečná nizozemská hvězda asi pro Čechy neexistuje. Tak jako ostatně neexistuje pro Nizozemce skutečná česká hvězda. Moje současná nizozemská hvězda je Anjet Daanjeová, jejíž román s pracovním názvem Píseň o čápu a velbloudovi právě překládám.