Článek
Před opožděným začátkem zněla v útrobách haly především slovenština, a tak není divu, že od prvních okamžiků koncertu bylo jasné, že ti, kdo přišli, věděli, na koho a proč, a že se budou a dovedou bavit. Jinými slovy, za atmosféru by se rozhodně nemusel stydět ani koncert jakékoli kultovní teenagerské kapely.
Režisér programu Ján Ďurovčík (u nás známý zejména produkcemi v pražském Kalichu) umístil velkolepě pojatou show na rozměrnou scénu o třech podlažích. V nejnižším působila vynikající hudební sekce Lúčnice, kapela brilantní, ovšem s patřičným syrovým nábojem nezbytným pro dobrý folklór.
Na projektu pracovalo přes sto lidí
Prostřední podlaží opanovaly choreografie tanečního souboru Lúčnica. Profesionální, invenční a také esteticky podpořené půvabem našich východních sousedek.
Nejvyšší patro pak patřilo formaci IMT Smile v čele s charismatickým zpívajícím kytaristou Ivanem Táslerem. Mimochodem, počet účinkujících a technického personálu překročil číslo sto.
Program se střídavě skládal ze slovenského folklóru v podání Lúčnice a chytlavých poprockových hitů IMT Smile, které už od počáteční Opri sa o mňa zpívala hala mohutným chórem s sebou, mnohdy i místo Ivana Táslera.
Ke kompaktnějšímu propojení obou těles docházelo minimálně, ale i takové momenty se objevily. Například ve vtipném společném aranžmá písně Cesty II. triedy nebo v pompézním finále Najkrajšie Vianoce, kdy se na pódiu sešli úplně všichni a nechyběly ani prskavky v rukách tanečnic a madona s jezulátkem. Ostatně patří k pravidlům velkolepé show, že občas zabalancuje na samém pokraji kýče.
Škoda jen, že i tentokrát nebylo možné přeslechnout nevalnou akustiku O2 areny, která ubližovala především zvuku Lúčnice. Přesto však nadšení publika nebralo konce, což potvrdila i spontánnost, s jakou si stojící hala zazpívala lidovku A ja taká dzivočka před odchodem domů.