Článek
Výročí 120 let od smrti Bedřicha Smetany zůstalo poněkud ve stínu těch Dvořákových a Janáčkových jubileí. Úvodní koncert je vhodně připomenul. Velmi podstatným momentem byla volba dirigenta. Spolu se Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy se Smetanovým tlumočníkem stal Jiří Kout, jeden z nejvýznamnějších českých dirigentů působících v zahraničí.
Pro Kouta bylo angažování na úvodní koncert dvojí premiérou - poprvé dirigoval Mou vlast s českým orchestrem, poprvé zahajoval Pražské jaro. Umělec na vrcholu sil to chápal jako velkou výzvu i jeden z nejdůležitějších bodů své kariéry, a tak k tomuto úkolu přistoupil s dojetím a obrovským nasazením. Jeho pojetí nepatřilo k těm moderním plným dynamiky a vzruchu, ale mělo velmi blízko k talichovské tradici preferující národní hrdost.
To se samozřejmě odrazilo především v pomalejších a vážných tempech, která dnes mohou někomu připadat těžkopádná a ospalá, případně přehnaně patetická. U takového pojetí je nejtěžší a nejpodstatnější udržet vnitřní napětí, a to se Koutovi v zásadě dařilo. Nesklouzl do malátnosti, nicméně celkově zanechala Má vlast dojem rozdrobenosti. Koutově koncepci Pražští symfonikové vždy nepomáhali, jejich výkon měl kolísavou úroveň - místy hrdinský, místy jen snaživý a místy flegmatický.
V dílčích momentech zůstala řada problémů v souhře i ladění. Pro orchestr, který je z posledních let zvyklý na hybná a dynamická pojetí Mé vlasti, bylo krapet nad jeho síly přizpůsobit se na sto procent dirigentovým záměrům. Nejlépe podle mého soudu vyšly symfonické básně Z českých luhů a hájů a Blaník, Vyšehrad i Vltava vyzněly přece jen dost archaicky.