Článek
Peter Jackson ho obsadil i do role Barda Bowmana v druhém a především třetím pokračování Hobita. Nyní ho můžeme vidět v jeho první hlavní roli ve snímku Drákula – neznámá legenda.
Čím se tato adaptace Drákuly liší od předchozích?
Vypráví jiný příběh o jiném Drákulovi. Samozřejmě jsme si byli vědomi slavného příběhu od Brama Stokera. Ale předobrazem našeho Drákuly byl skutečný muž, historická postava z počátku 15. století – kníže Vlad, který nezískal své druhé jméno – Napichovač – jen tak náhodou.
Provázela ho pověst krutého válečníka, která se stala jedním z motivů našeho příběhu. Vycvičen byl u janičářů osmanského vládce, který si nechal posílat do armády děti z okolních zemí. To se stalo i sedmiletému Vladovi.
Jako filmový herec se mám stále co učit.
Po svém návratu do vlasti se z něj stal spravedlivý a vlastně mírumilovný vládce, který odmítl Turkům vydat další děti včetně svého jediného syna. Okolnosti ho dostaly do tak velkého konfliktu, že se proměnil v ďábelskou bytost. Lidé se nerodí špatní, ale špatnými se stávají.
V jednom z dřívějších rozhovorů jste řekl, že upírské filmy nejsou váš šálek čaje?
Dnes je mi jasné, že nejlepší by bylo, kdybych nikdy nic takového neřekl… Drákula – neznámá legenda sice je „upírský“ film, ale ne jako např. Twilight’s, které jsem měl tehdy na mysli.
Z mého pohledu je to především lidský příběh o lásce a oběti a teprve potom je o upírech. Je to příběh otce, manžela, prince, bojovníka a jeho snahy ochránit rodinu a zem.
Musel jste se fyzicky připravovat?
Jistě. Trénoval jsem dva měsíce předem. V posilovně a také s trenérem, který měl na starosti choreografii bojových scén. Všechno je lepší naučit se dopředu, aby si tělo zvyklo a zapamatovalo nezvyklé pohyby. Šlo také o výdrž, protože ve středověku jezdci ve zbroji nebojovali, tak jak to vidíme ve filmu. Nemuseli u toho bůhví jak vypadat a obvykle neválčili celý den.
Ale ve filmu děláme to, co vypadá dobře. Nechali mi udělat u mistra zbrojíře na Novém Zélandu překrásné brnění, je to úžasná řemeslná práce, ale nemohl jsem si v něm ani sednout. Musíte v něm fyzicky existovat, bojovat, a když si potřebujete odpočinout, musí vás opřít o zeď nebo položit na zem…
Dělal jsem spoustu skoro nemožných kaskadérských kousků, tak 95 procent osobně. Jako odměnu jsem si mohl nechat svůj meč. Je to úžasná ruční práce, zdobená bronzovým drakem, který meč obtáčí. Teď ho mám vystavený doma na zdi.
A proměna v upíra?
Tu většinou obstaraly počítačové triky. Jediné, co jsem měl, byly upíří špičáky. I ty byly od specialisty, který dělal zuby např. Margaret Thatcherové, a skvěle seděly. Ostatní morfingy obstaraly CGI triky.
Art Parkinson si v Drákulovi zahrál zřejmě poslední dětskou roli.
Co se týče mé proměny v monstrum s nadpřirozenými schopnostmi, tak to jsem si nejvíc užil při natáčení scény v potoce, kde jsem se „probudil“ po transformaci. Snažte se vypadat jako superhrdina s abnormálními schopnostmi, když ležíte ve vodě, která není studená, ale ledová. Strávil jsem v ní celý den.
Ve filmu jste velice oddaným otcem, ve skutečnosti rodinu nemáte. Přinesla vám něco tahle zkušenost?
Vlastní děti nemám, ale pracovat s malým Artem Parkinsonem (Hra o trůny) bylo fantastické. Je to výborný herec a myslím, že jsme ho zachytili v jeho posledním dětském stadiu před pubertou.
Vypadá krásně a nevinně, ale musím vám říct, že do anděla má hodně daleko. Filmovým otcem jsem byl už podruhé. V Hobitovi mám jako Bard Bowman hned tři děti a s těmi jsem strávil dva roky natáčení. Slavil jsem s nimi dvoje narozeniny. Na plátně jsem bezva táta.
Charles Dance v děsivé roli prapůvodního upíra
Jaké to bylo hrát s Charlesem Dancem, jehož postava prapůvodního upíra je hodně strašidelná?
Jeho postava je děsivá, ale on je ve skutečnosti velice příjemný. To, co vytvořil, byl úžasný kus herecké práce, která dodala příběhu pozoruhodnou energii a novou polohu nebezpečí a hrozby.
A co vaše filmová manželka Mirena – Sarah Gadonová?
Potkali jsme se na kamerových zkouškách a všechno fungovalo, jak má. Ona je krásná, citlivá, navíc i rozumná. Její postava je jedinou čistou bytostí ve filmu. S nikým si nezadá, je velice konzistentní, taková světice.
Pravda, jednou jsem ji trošičku kousnul do krku. Ale když ty špičáky byly tak ostré a tvrdé…
Sarah Gadonová jako Mirena
Zmínil jste se o nočních můrách, které jste měl v průběhu natáčení… Byly upírské?
Většinou nemám problém oprostit se od postavy. Ale když jsme natáčeli vrcholné scény se Sarah a já jsem jako Drákula přišel o nejmilovanější bytost – všechno to fyzické a psychické vypětí nejspíš přineslo sérii nočních můr.
Nejsem vám už schopen říct, co přesně se mi zdálo, ale bylo to dost zvláštní a hodně emotivní období.
Vaše popularita stoupá… Můžete stále ještě chodit po ulicích Londýna nepoznán?
No… třeba ve dvě hodiny ráno to není problém. Ale vážně, lidé mne poznávají a to je příjemné. Já si popularity vážím a vnímám ji pozitivně. Navíc rodiče jsou velice hrdí na svého úspěšného syna.
Co je vám bližší – divadlo, nebo film?
Jsou to dva dost rozdílné světy, odlišná práce. Oboje mě naplňuje, ale rozdílným způsobem. V divadle se vše odehrává v reálném čase a reakce jsou bezprostřední. Z hlediště cítíte emoce a ty přicházejí okamžitě, stejně jako potlesk.
Ve filmu skončíte natáčení a dost dlouho čekáte, jak bude vaše práce přijata. Na druhou stranu se můžete vidět na plátně. Za devět let u divadla jsem se neviděl hrát. Byl to pro mne až surreálný zážitek poprvé se vidět. Zvláštní požitek, vidět sám sebe přejít z jedné strany plátna na druhou.
Jako filmový herec se mám stále co učit. Stále se snažím objevovat nové techniky a to, jak získat kameru na svou stranu.