Článek
Kdy jste se s Pavlem Bobkem setkal naposledy?
V sobotu, pět dnů před jeho smrtí, jsem za ním byl v nemocnici. Nikdy na to nezapomenu. Dlouho jsme se smáli různým historkám. Pak ale přišla nejdojemnější chvíle. Víte, kdykoli jsme se potkali a já se ho zeptal, jak se má, vždycky odpověděl, že skvěle. Byl velký životní optimista.
V té nemocnici mu bylo špatně rozumět, protože byl napojen na přístroje, a tak jsem musel svou hlavu naklánět k jeho. V jednu chvíli mi pošeptal: Už se nemám skvěle. Snažil jsem se to odlehčit, ale byla to pro mě ta nejhroznější věta, kterou jsem od něho slyšel.
On přišel do Semaforu v roce 1967, vy o šest let později. Setkali jste se tam poprvé?
Ano, předtím jsme se neznali. Přišel jsem do skupiny Slávka Šimka, kde jsem měl nahradit Jiřího Grossmanna. S Pavlem jsme si brzy padli do oka, stejně jako s ostatními.
Byli jsme skvělá parta. Přestože tam působila i skupina kolem Jiřího Suchého, Pavel vždycky říkal, že má náš humor raději. Obdivoval jsem na něm, jak na rozdíl od jiných zpěváků uměl písničky takříkajíc převyprávět, jak dokázal vyzpívat smysl, který jim textař dal. Mnohokrát jsem při svém odchodu z pódia zůstal stát na straně a poslouchal ho, jak zpívá.
Slavná semaforská partička, zleva Miloslav Šimek, Zuzana Burianová, Pavel Bobek, Luděk Sobota, Jana Robbová a Petr Nárožný.
Jaký byl jeho smysl pro humor?
Ohromný. Režisérem našich tehdejších představení byl Ján Roháč. S Pavlem se vzájemně velmi respektovali a uznávali, a protože měli oba rádi večírky, stala se z nich veselá dvojice. Na jedné oslavě mu dal Roháč do ruky sedmičku červeného vína a řekl mu, aby předvedl Rychlé šípy. A Pavel to udělal. Vypil celou lahev na ex, úplně zrudnul a pak už byl nepoužitelný.
Byl tahounem zábavy?
Nebýval vyloženě v centru pozornosti. Spíš dění kolem sebe glosoval humornými poznámkami. Celá naše skupina, tedy i Zuzana Burianová, Jana Robbová, Petr Nárožný nebo Slávek Šimek, měla ráda víno. Pavel byl navíc typickým vyznavačem hesla Víno, ženy, zpěv.
Ani on, ani já jsme tenkrát nebyli ženatí. Někdy v polovině sedmdesátých let začal ale vážně uvažovat o tom, že by se oženil. Měl spoustu holek, já v té době také, měli jsme takříkajíc na výběr. Věděli jsme ale, že manželství nese určitá rizika. Já měl navíc už jednu takovou zkušenost se špatným koncem za sebou. Často jsme se o tom radili, až mi nakonec poradil, abych si vzal svou současnou ženu.
Já mu zase předtím doporučil vzít si Martu. Prostě jsme si vzájemně doporučili manželky.
Semafor často jezdíval na představení mimo Prahu…
Byli jsme neustále na cestách. Jezdil s námi i saxofonista Pavel Kondelík, který se vyznačoval tím, že skoro vůbec nemluvil. Jednou jsme cestou na Moravu udělali někde pauzu, abychom se vyvenčili a nadýchali čerstvého vzduchu. Pak jsme nasedli do auta a pokračovali dál.
Po asi padesáti kilometrech si Pavel všiml, že nám Kondelík chybí. Došlo nám, že jak jsme neustále o něčem debatovali a on mlčel, odjeli jsme z místa zastavení bez něho, aniž bychom měli pocit, že nám chybí. A jelikož jsme neměli skoro žádnou časovou rezervu, nemohli jsme se pro něj vrátit. Kondelík si nakonec musel sehnat taxík, aby představení stihl. My zase dlouho nemohli pochopit, jak jsme mohli zapomenout živého člověka.
Měli jste podobné zájmy?
Pokud vím, měl rád modely letadel, které si doma slepoval, a zajímalo ho všechno, co se letadel týkalo. O tom jsme si ale moc nepopovídali, protože mě letadla nezajímají. Jeho zase nezajímal sport, zatímco Slávek Šimek a já jsme se mu docela věnovali. Když jsme za Semafor hráli nějaký zápas, zúčastňoval se pouze jako divák. Párkrát jsem ho sice viděl, jak se snažil kopnout do míče, bylo to ale dost toporné.
Na sport prostě nebyl, ačkoli mi jeden čas tvrdil, že chodí každý týden s nějakou partou kluků a holek cvičit. Nejvíc si prý užíval, když se po cvičení společně sprchovali. Tvrdil mi také, že když to počasí dovolí, leze každé ráno do vody v bazénku, který měl u své vily na Břevnově. Já u toho ale nikdy nebyl.
V posledních letech se zhoršoval jeho zdravotní stav. Hovořili jste spolu o tom?
Věděl jsem o všem, co ho trápilo, dokonce jsme si kvůli tomu mnohokrát telefonovali a také se setkali. Byl však mezi námi jeden zásadní rozdíl.
Když mám nějaké zdravotní problémy já, snažím se je řešit bez doktorů. Přikláním se více k alternativní léčbě. Pavel tomu ale nedůvěřoval, byl racionální typ a věřil doktorům. Když jsme se naposledy setkali, ptal jsem se ho, jestli při léčbě zohlednil i léky, které jsem mu před časem doporučil. Pošeptal mi, že už bylo pozdě.