Článek
Satirix, kultovní francouzský časopis, začal vycházet v roce 1971. Po dvou letech bylo však jeho vydávání úředně zastaveno a Grandjouan byl na několik dní vsazen do vězení. Stalo se tak po čísle 23, ve kterém vyšly karikatury přirození předních francouzských i světových státníků z dílny italského kreslíře Pino Zaca. Nechybí tehdejší prezident Francie Georges Pompidou, Brežněv ani Nixon.
Vydavatel Satirixu, Lucien Grandjouan Právu řekl:
Co se přesně stalo po vydání 23 čísla časopisu Satirix?
Policie zabavila celý náklad, což nás finančně zruinovalo. Proces proti vládě jsem vyhrál, především díky Effelovi, který v můj prospěch svědčil a půjčil mi i svého právníka. Chtěl jsem se pak soudit ještě o náhradu škody, ale řekli mi, že by to mohlo skončit špatně. Že by na mě stát poslal finanční kontrolu a určitě by něco vyštrachali a zlikvidovali mě totálně. Takže vítězství bylo spíše morální než finanční a my už nemohli pokračovat.
Byl opravdu Satirix tak výrazně protivládní?
Satirix nebyl politicky orientován vlevo ani vpravo. To zabavené číslo se dosti ostře opřelo do pravicové vlády Pompidoua, ale hned další vydání bylo zase tvrdě namířeno proti levici. Jenže to už nikoho nezajímalo.
Očekával jste takto tvrdou reakci?
Neměl jsem tu zkušenost. Kontroverzní byla jen některá čísla Satirixu. Například to, který kreslila další výrazná osobnost francouzské karikatury Siné. To dokonce náš katolicky orientovaný tiskař odmítl vytisknout, protože se tam objevila jeptiška, která na ulici zvedala sukni, aby prodala Ježíše Krista.
Dostal jste se k vydávání Satirixu i díky svému strýci Julesovi Grandjouanovi?
Zemřel už v roce 1968 a nikdy jsem s ním o jeho práci nemluvil. Jen jsem občas na ulici viděl prodávat starší čísla legendárního L'Assiette au Beurre z počátku století, kam strýc svými kresbami často přispíval. Spolu i se svými českými kamarády Františkem Kupkou nebo Václavem Hradeckým. Tam na ulici mi došlo, že byl mnohem slavnější, než kdy dával najevo. Už tehdy jsem měl sen, že jednou vydám slovník, kde bude rozsáhlé heslo Grandjouan.
Takový satirický hrot neměl žádný jeho současník, několik let byl donucen žít v exilu v Německu, byl i ve vězení. Tak jsem šel za Effelem a na strýce se ho zeptal. Velice dobře se znali. Ten mě poslal za dalším slavným kreslířem Sennepem, to byl takový otec karikatury. A Sennep řekl, že slovník je blbá myšlenka, a dal mi za úkol udělat pokračování L'Assiette au Beurre. A tak vznikl Satirix. Zeptal jsem se ho, kolik to bude všechno stát, a Sennep řekl: o to se nestarej, tady máš hned věci do dvou čísel, nic za to nechci. Když jsem to pak vyprávěl Effelovi, dal mi i on svoje kresby zadarmo. Pak ještě navrch zavolal Duboutovi, další hvězdě, a ten řekl, že do toho jde taky. Měl jsem hned na začátku tři nejlepší politické karikaturisty té doby!
Jules Grandjouan měl nedávno velkou výstavu v pařížské Invalidovně. Měl jste v tom prsty?
Určitě mám zásluhu na tom, že Francie mého strýce znovu objevila. Posledních třicet let svého dlouhého života už nemaloval, a tak se na něho trochu zapomnělo. Můj kamarád, rektor univerzity v Tours, mi kdysi slíbil, že první věc, kterou udělá až se stane starostou, bude výstava děl mého strýce. Pár let to trvalo, ale tím starostou se opravdu stal. Když pak v Nantes, rodišti Julese Grandjouana, viděli, co v Tours zorganizovali, přišli s tím, že oni musí uspořádat ještě něco většího. A to už neušlo ani Paříži. Byla to v Invalidovně gigantická expozice, vyšel tlustý katalog, kde byl Grandjouan označen za otce francouzského politického plakátu.