Článek
Angažujete se v řadě charitativních akcích. Proč jste zvolila právě Běh proti kouření?
Zdravý člověk má tisíc přání a nemocný jenom jedno. Často si svoje zdraví huntujeme a prosíme pak Boha: pomoz nám. Tomu bych chtěla předejít, chtěla bych lidem říkat, aby o sebe lépe dbali a nemuseli pak vzpínat ruce a někoho prosit.
Co děláte vy pro své zdraví?
Třeba nekouřím skoro patnáct let. A pak se snažím své tělo rozmazlovat, což neznamená, že bych neměla ráda dobrou českou kuchyni. Říkám, že nebudu klidně kouřit a pít – ale vepřové a chleba mi prosím neberte. Snažím se lidem předávat emoce, a to se mi asi nejvíc povedlo v Němcové. Tohle představení není nikomu jedno, buď ho lidi nenávidí, nebo milujou. Takový měla život tenkrát Božena Němcová a taková jsem i já. Znám lidi, kteří by mě nejradši zastřelili a zakopali někde na zahradě.
Autorka Babičky psala i vynikající pohádky. Oblíbila jste si nějakou?
Všechno ošklivé dokázala přeměnit v dobré – a když jí bylo nejhůř, napsala Babičku. To se mi na ní líbí. Osobně mám ráda pohádky s dobrým koncem. Nejsem vůbec pro Pána prstenů – viděla jsem všechny tři díly – ale je to hrůza. Furt se tam křičí a brečí, všichni se bojí. Má to v sobě tak setinu romantiky, jakou najdete v jejích pohádkách. Není tam nic laskavého, jen hrůza a strach. Přiznávám ale, že doma s tím válčím, protože mému muži i Filípkovi se Pán prstenů strašně líbí. To já jsem si z filmu odnesla akorát vyděšené oči toho malého člověka s velkýma nohama.
Otázkou zůstává – co si v tom příběhu mohou děti najít?
Je těžká doba, dnes na ulici uvidíte dítě, které má v puse dudlíka a v ruce gameboye. Děti mluví tak, jak by neměly. Podívejte se, co dovedou všechno provést – kluk ve škole zapíchne spolužáka. Jsem ráda, že jsem z doby Krtečků a poetických Karafiátových Broučků. Vždycky se mi líbil Harry Potter, ale ten zhrubnul už taky.
Božena psala nádherně poetické a čisté věci. Někomu se to může zdát kýčovité, ale chvála bohu za tak laskavý kýč. Věřím tomu, že v naší době by psala stejně – a svou laskavostí by pořád bojovala proti tvrdosti.
Hrála jste v řadě pohádek. Jaké role jsou vám blízké?
Když se na mě podíváte, nejsem typická princezna. Většinou jsem hrála čarodějnice, zvláště u Zdeňka Trošky. Ale já sem měla vždycky ráda čarodějnice, protože přinášejí v ději zlom. Myslím si, že každý člověk má v sobě malé dítě, které se probudí aspoň o Vánocích. Jak zpívám v písničce Vokurky: Jsem furt malý dítě, i když to není vidět. I to jsem já. Když jsme byli malí, řídili jsme se kolikrát citem, a nějak jsme sami od sebe poznali, kdo byl zlej a kdo byl hodnej. Pak nás to ve školce a ve škole začali odnaučovat. Odnaučovala nás to také společnost, žili jsme v kleci. Je strašná škoda, že to dítě v sobě už neposloucháme.
Vždycky jsem si přála zahrát si vražedkyni, což se mi povedlo u Marie Poledňákové ve filmu Líbáš jako Bůh. Pohádám se tam se svým mužem a píchnu mu nožík do bříška. Vzala jsem tu nabídku, protože jsem si přála seznámit se s paní Poledňákovou. Je báječný člověk, to ona ve filmech nosí laskavost.
Neláká vás další natáčení?
Je to složité, v diáři mám plno až do poloviny příštího roku. Celé prázdniny budu zavřená v divadle v Karlíně, kde budu nacvičovat Carmen. Není to statická role a já jsem na tom s tancováním asi jako Kája Gott – rozpohybovat moje tělo bude složité, ale popasuju se s tím.
Je to výzva...
Mám ráda těžké úkoly, ale tady jsem to asi přepískla. Budu to muset dát do výrazu. Carmen bude velkolepá, ale Němcová je velká.
