Článek
O prvním adventním víkendu jste vydala písničku O Vánocích. Jak se narodila?
Toužila jsem po sváteční písni, kterou by si lidé zpívali, a přitom by to byla novinka. A protože nám spolupráce s písničkářem Pokáčem nádherně funguje, poprosila jsem o ni jeho. Narodila se už loni, ale bylo to v době před Vánocemi a mně přišlo líto ji vydat bez podpory videoklipu, jenž by její význam prohloubil. Počkala jsem si tedy na letošní Vánoce a natočila k ní klip s režisérem Lukášem Rejmonem.
Myslím si, že se písnička lidem líbí. Přesvědčila jsem se o tom ostatně už na svých vánočních koncertech, které jsem v minulých dnech absolvovala.
Jaké je poselství písně?
Že se náš společný svět uzdraví jedině tehdy, když začneme opravdu upřímně milovat svou rodinu, své děti, příbuzné, své lásky i přátele.
Myslíte si, že je současný svět takříkajíc nemocný?
Netroufám si to hodnotit, ale patřím mezi ty, kteří si nechtějí zvykat na virtuální svět. Vím, že mobilní telefon z mnoha důvodů mít musím. Když jsem ho ale do svých třiceti let neměla, bylo mi dobře. Pak se ale všechno zrychlilo, hodnoty se zamotaly a já přestávám současný svět chápat, přestávám mu rozumět.
Držím se alespoň svých jistot. Kolikrát to jsou maličkosti, například stále čtu své oblíbené komiksové časopisy Čtyřlístek, sbírám všechno české, třeba šperky s výjevy z naší minulosti, mám ráda staré české filmy, staré české pohádky.
Samozřejmě, jsem šťastná, že jsem se narodila v téhle době, i když mi pořád zní v hlavě věty herečky Stelly Zázvorkové, která mi řekla: Škoda že jsi nežila v naší době. My bychom si tě považovali. Miluju svou dobu a možná ta další generace bude zase milovat tu svou. Rozhodně jí ale nezávidím, protože tahle doba je chaotická, nebezpečná a nepřehledná.
Ve své době jsem s jinými dětmi chodila ven, hrála si s nimi, když jsem chtěla někoho vidět, s někým si popovídat, tak jsme se sešli. Praktikuju to takhle na svých koncertech. Těch vánočních letos bylo třiatřicet, a všechny byly krásné a upřímné. Kdybych měla více času, bylo by jich víc, protože setkávání s lidmi miluji.
Vaše Vánoční koncerty se opakují již mnoho let. Stala se z nich tradice.
Myslím, že se konaly už podvanácté. A přiznám se, že mi dělá dobře, když mi lidé píší, že navštívit můj vánoční koncert je pro ně tradice. To je pro mě ta největší odměna. Miluju své vánoční koncerty, a kdyby to nebylo proti zvyku, zpívala bych vánoční písničky i v létě.
Jaký vlastně máte vztah k Vánocům?
Měla jsem štěstí na úžasnou rodinu, na milující a všeobjímající maminku, na laskavého a nesmírně vtipného tatínka. To samé měl i můj bratr, takže jsme oba Vánoce upřímně milovali. Vždycky byly nádherné.
Letos budou o to nádhernější, že se mi podařilo tatínka a bratra, dva zásadní muže mého života, přiblížit ke svému domu v Otvovicích. Tatínkovi jsem zrekonstruovala menší domek v sousedství a bratr s rodinou si postavili dům naproti mně. Mám z toho radost. Jsme si nadosah, což má obrovské výhody. Kromě těch kontaktních mi to například umožnilo doběhnout jen tak v pyžamu k tátovi, když mi nebral telefon a já se o něj začala hrozně bát.
Když se mě nedávno táta a bratr ptali, co si přeji k Vánocům, odpověděla jsem, že už jsem od nich dárek dostala, protože je mám blízko. Myslím si, že když máte své nejbližší nadosah, je to obrovský dar.
Zpívali jste doma koledy?
Vlastně ani ne, u nás se vždycky koledy pouštěly. Své písně ale pouštět zakazuji, protože nejsem až takový samožer. Ale víte, co miluji? Hrací skříňky. Mám doma tři. Jedna vypadá jako televize, v ní jezdí vláček, padá sníh a je v ní stromeček, což mi připomíná mé dětství. Probouzí to ve mně dítě a to mi dělá dobře.
Nechci být nikdy dospělá. Svého tatínka často držím za ruku a říkám mu, že musí být pořád tady, nikdy nikam neodejde a já budu stále dítě. A doma v Otvovicích mám nejdéle ze všech ustrojený stromeček a rozsvícený dům. Rozsvěcím ho už v polovině listopadu a zhasínám 7. února, na výročí odchodu mé maminky.
Lucie Bílá
Vzpomenete si na nejkrásnější dárek, který jste v dětství dostala?
Byl to malý plyšový medvídek a mám ho doteď. Jmenuje se Péťa a je zajímavé, že dostal jméno, které pro mě v životě hodně znamená.
Petr Hannig byl můj objevitel, jenž mě dostal do profesionálního světa hudby. Výjimečný klavírista Petr Malásek mě doprovází od dob písně Neposlušné tenisky, což byla polovina osmdesátých let. Dnes už si bez něho nedokážu jeviště představit, je můj anděl. A Petr Kratochvíl je otec mého syna, ale také člověk, od kterého jsem se naučila slovo strategie i to, jak se pohybovat ve světě šoubyznysu.
S kým letos strávíte Vánoce?
S tatínkem, se synem a s partnerem. Myslela jsem si, že budu mít vedle sebe i bratra, ale láska k jeho ženě ho letos odvane na Moravu k její rodině. Samozřejmě se na něj nezlobím. Jeho žena je navíc výborná cukrářka a díky ní budu mít plný stůl úžasného vánočního cukroví.
Dostala jsem ale také skvělé cukroví od pekaře Josefa Maršálka. Je to skvělý člověk, takových lidí bych kolem sebe potřebovala víc. Pouští do světa dobro, a když se dobro do světa pustí, tak se neztratí. Prostě v něm je.
Vy cukroví nepečete?
A kdy si myslíte, že bych to stihla?
Máte pravdu, to netuším…
Snažím se dělat všechny věci, které mi jdou, ale pečení mezi ně nepatří. Pokud tedy něco před Vánocemi stíhám, je to zpívání a navlékání korálků. Někdy i spím, ale ne moc. Když přijedeme o půlnoci z koncertu, ještě tak dvě hodiny navlékám. Je to pro mě tradice, tečka za dnem. Za peníze, které z prodeje vyrobených korálků a šperků získám, pak kupuji potřebným lidem invalidní vozíky. Snažím se jich vydělat co nejvíce, abych udělala co nejvíce lidí šťastnými.
Jste principálkou Divadla Lucie Bílé v Praze. Jak se vám daří?
Daří se nám výborně, děkuju za zeptání. Byť je to v dnešní těžké době u divadel neobvyklé, neproděláváme. Každé představení máme vyprodané.
A každého do divadla zvu. Už cesta do něj je zajímavá. Když přejdete Karlův most a v Karlově ulici do budovy divadla zabočíte, narazíte na malý obchůdek, ve kterém si můžete pořídit mé šperky. Dělám je ráda a nenechám si na ně sáhnout. Nikdo mi s nimi nepomáhá, protože by to ztratilo kouzlo. Dávám lidem nejenom něco milého, ale i kus svého času.
U divadla můžete navštívit prodejnu společnosti Český granát. Patří ke mně jednadvacet sošek Českého slavíka, které ta společnost vyrobila. Když jsem do jejího obchodu přišla poprvé, zaujala mě replika Českého slavíka, kterou tam měli vystavenou. Zeptala jsem se, jestli by nechtěli originál, a oni byli rádi. Teď tam tedy můžete vidět některé sošky, které jsem získala.
V divadle si potom můžete ochutnat mou kávu nebo si koupit plechovku domů. Na jedné straně chodby má kancelář ředitel divadla, můj bratr Karel, na druhé straně má zázemí můj syn a všude se pohybuje spousta talentovaných a pro věc zapálených lidí.
Svoboda, kterou v divadle mám, mi v těchto složitých časech dělá obrovskou radost. Nepustím tam ale každého. Ne všichni mají stejnou energii a já nechci, aby nám někdo tu nádhernou atmosféru rozbil. Snažím se takovým lidem vyhýbat. Chci chodit po světě s otevřenou náručí, ne s pěstičkami před sebou, abych se bránila.
Dáváte svým spolupracovníkům v divadle rady?
Nejsem učitelka a myslím si, že nikdo z nich radit nepotřebuje. Když se mě ale někdo zeptá, ráda mu řeknu, aby se nenechal odradit neúspěchem a nebral ani moc vážně, když ho někdo chválí. Hana i pochvala jsou to samé, člověk by měl poslouchat hlavně sám sebe, svou intuici.
Co vás čeká v příštím roce?
V mém milovaném rodinném divadle to bude další premiéra, muzikál Srdeční záležitost. Ráda bych také točila písničky pro nové album, se svou kapelou budu vystupovat na dvojkoncertech s Čechomorem a ráda bych opět připravila vánoční turné, protože bez něho by to nešlo.
Zúčastním se také velkého vzpomínkového koncertu na Hanu Zagorovou, na který mě pozval Štefan Margita, jeden z nejhodnějších lidí, které znám. A v O2 universu v Praze už na začátku roku oslavíme čtyřicet let skupiny Arakain.