Článek
Jeho výkony po právu učarovaly miliónům lidí, jenže v sedmdesáti letech, které oslaví letos, je zákonitě musí poznamenat fyzická únava. Skrýt ji nemůže ani velkolepá show.
Pražský středeční koncert v Sazka Areně, kam se s Pavarottim přišlo rozloučit deset tisíc lidí, prokázal, že i za takových okolností má cenu vydávat se turné. Fyzická únava přitom byla znát již na pondělní zpěvákově tiskové konferenci, a tak ani nepřekvapilo, že - stejně jako na předchozích místech ve světě - celý večer odzpíval vsedě opřený o hranu klavíru. Opona nad pódiem vždy milostivě zakryla nástupy a odchody zpěváka a jeho mladé kolegyně sopranistky Annalisy Raspagliosiové.
Po rozpačitém úvodu se tenor rozezpíval
Do určité míry lze pochopit i stejný začátek koncertů turné - italské písně pouze s klavírním doprovodem dirigenta Leona Magiery. Maestro Pavarotti se potřebuje rozezpívat, ale třeba přiznat, že právě tato část programu (písně Tostiho a Belliniho) vyzněla tristně.
Až neuvěřitelný obrat ale nastal od devátého čísla programu, první árie s orchestrem. Pavarotti se při Pucciniho áriích z Bohémy změnil a začal připomínat toho "velkého Luciana" z pražského koncertu před devíti lety. Při dalších áriích z Toscy již měl publikum zcela ve své moci. Jistě nelze skrýt opotřebovanost hlasu, jež se projevuje překvapivě hlavně ve střední poloze, ale výšky má stále kvalitní jako kdysi. Umělecky nejpřínosnější byly duety se sopranistkou Annalisou Raspagliosiovou.
Tři přídavky na závěr
Dvouhodinový koncert s půlhodinovou přestávkou zakončily v lehčím tónu dvě árie sopranistky z Lehárových operet a tradiční Pavarottiho podání tří neapolských písní s milovanou Mattinatou na závěr koncertu.
Vstřícné publikum si vyžádalo tři přídavky (Granada, O sole mio a duet z Traviaty). Evidentně šťastný Pavarotti složil i poklonu kráse českých žen.
Třebaže jeho kantiléna není jako kdysi, dovede šetřit hlasem a soustředit se na místa, kde zazáří jeho výšky. Pavarotti tedy nezklamal.