LSS: Romeo a Julie se vrací už potřetí

Po předloňské komediálně dravé Komedii omylů padla volba na Romea a Julii, kteří se tak do repertoáru LSS vracejí už minimálně ve třetí inscenaci. A není divu, vždyť romantický příběh lásky dvou veronských milenců ze znesvářených rodů k atmosféře letní noci patří.

Režie Pavla Šimáka má ale k romantice vyhraněný přístup. Značnou část dvouapůlhodinové inscenace se ústřední dvojice romantice brání s úsilím až křečovitým. Ostravská inscenace je příběhem dvou mladých bytostí, nad nimiž se přehnalo tornádo osudu a smetlo je s ničivou prudkostí dřív, než se stačili rozhlédnout a zorientovat ve svých citech.

Hlavním prvkem jednoduché scény je dřevěná stěna s mansionovými pokojíky v pozadí, zakrytými rudými sametovými závěsy. Je celá posprejována jmény i milostnými vyznáními a její konstrukce umožňuje hrát i na vratkém horním okraji.

Rodiče od Monteků i Kapuletů nosí zdobné renesanční kostýmy, jejichž honosná okázalost zakrývá prázdnotu společenských konvencí i dávno vyvanulých citů.

Romeo a Julie sem spadli z jiné planety: ona v krátké sukýnce a bílém topíku, on v tmavých kalhotách s opaskem a s nahou hrudí jsou snadno zranitelnými dětmi, jež jsou ve svém konání stejně nezodpovědně lehkomyslné jako opravdové.

A stejně vyřazené ze společenství všech ostatních – Juliina slabošského otce (Jan Fišar), razantní, pragmatické a žensky chtivé Chůvy (Jitka Smutná), bonvivánského i alibistického bratra Lorenza (Jiří Sedláček s klarinetem), pantátovsky působícího Knížete (Stanislav Šárský), jehož autoritu inscenace citelně oslabuje, cholerického Tybalta (Igor Orozovič), sexuálně nadrženého Parise (Tomáš Dastlík) či dětsky ufňukaného Benvolia (Ondřej Malý).

Osobitou barvu vnesl do své postavy především Jan Hájek jako bezúsměvný, smrt větřící i věštící Merkucio, jehož osamělá a jaksi nepatřičná smrt působí tragičtěji než závěrečná sebevražda milenců zahlušená a přetavená patetickým chorálem a vyzvánějícími zvony do kýčovitosti současných muzikálových produkcí.

Julie Terezy Dočkalové vypadá na avizovaných čtrnáct let, k čemuž směřuje i její puberťácky klackovité a demonstrativní chování – ksichtí se, chichotá a okázale „zvrací“ do chůvina klobouku při zmínce o vdavkách za Parise. Setkání s Romeem na její nevyzrálosti nic moc nezmění.

Stále je to víc frackovitý teenager než probuzená žena – ženskosti je na ní opravdu pomálu a z Romeových romantických vyznání má evidentně kopřivku. Oba jsou k sobě přitahováni spíše neuvědomělou erotikou svých mladých těl, ostatně tělesnost a sex je tu nepřeslechnutelné téma, akcentované i výrazově drsnějším překladem Jiřího Joska. Inscenaci vděčně dynamizuje živá hudba na scéně včetně skatování a dýchání do mikrofonu, úpějícího saxofonu a chvějivých bubínků.

Trochu nepatřičně, ale o to sympatičtěji působí v kontextu spíše drsné inscenace v dobrém slova smyslu romantický Romeo Marka Holého, který má v sobě citu za oba, je jím zmítán až k neunesení, ať už ke štěstí, či k zoufalství. Čím si ho získala puberťácká Julie, je trochu záhadou, ale těch je tady ostatně víc. Třeba když Julii v hrobce zalévají džbány vody – zřejmě jen proto, aby měl v čem Romeo utopit Parise a pak zapít svůj rozpustný jed.

Ale nebuďme malicherní, příběh veronských milenců dojímá a baví publikum i tak, a kdyby režie místo lacině muzikálového závěru dotáhla inscenaci k čitelnějšímu poselství o těch mladých, překotně zničených životech, mohla by to být docela pěkná letně shakespearovská produkce.