Lovkyně Viktorie Mertová: Jsem k sobě hodně kritická

Od konce října jste rozšířila partu čtyř „lovců“ ve vědomostní soutěži Na lovu. Jak vás mezi sebe přijali?

Dobře, myslím si, že jsme si všichni lidsky sedli. Už jsme spolu byli na dovolené a každý den jsme v kontaktu, posíláme si zajímavosti, chodíme do hospody, zkoušeli jsme i nějaký sport. Považuji je za kamarády a klape nám to.

Původní záměr byl přihlásit se mezi soutěžící, že?

Já nevěděla, že ještě lovce hledají, protože jsem se hlásila, když pořad už běžel v televizi. Navíc by mě vůbec nenapadlo, že na to můžu mít, že bych mířila do takhle vysoké ligy. Jsem k sobě hodně kritická, takže mám pocit, že toho vím málo. A samozřejmě to tak i je, proti ostatním, kteří v tom jedou rok a půl. Vůbec mě nenapadlo mířit mezi ně.

Prošla jste nějakým testováním?

Každý soutěžící po přihlášení musí vyplňovat test na internetu. Pak projde malým castingem, kde se také pokládají vědomostní otázky. A já asi prošla dobře, dlouho se mi neozývali kvůli termínu natáčení. Myslela jsem si, že mají hodně zájemců. Pak mi zavolali, že bych měla zkusit konkurz na lovce. To byl moment, kdy jsem se rozesmála a říkala: To nemyslíte vážně!

Ti, kteří se hlásí do vědomostních soutěží, disponují kromě znalostí asi i výbornou pamětí. Šlo vám ve škole snadno si vše zapamatovat, nebo spíš pomohlo biflování?

Já mám jenom tu paměť, já se neumím učit. Vždycky jsem na ni hřešila a doteď se nenaučila učit. Samozřejmě na maturitu nebo nějaké zkoušky jsem se musela učit, ale velmi to dřelo. Práva nebo medicínu, kde musíte umět kvanta učiva nazpaměť, bych dělat nemohla.

A také pomáhá rychlost rozhodování, pohotovost. To se dá těžko naučit, s tím se člověk narodí. Byla jste odmala bystré děvče?

To byste se musela zeptat rodičů. Říkají, že jo. Máte pravdu, to se nedá naučit, jde asi o vrozenou věc. Já nejsem třeba pohotová ve spoustě různých životních situací. Společensky jsem vyloženě neobratná. Mám to profilované na soutěž a speciálně na finálovou štvanici, kdy musím za dvě minuty odpovědět na co nejvíc otázek.

Vystudovala jste mezinárodní teritoriální a americká studia, politologii a mezinárodní vztahy na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze. Neuvažovala jste o práci v diplomacii?

Úplně krátce, šlo o původní naivní představu v devatenácti. Nemůžu říct, že by to bylo něco, co by mě lákalo. Možná právě proto, že si nepřipadám moc pohotová, že neumím příliš improvizovat. Myslím si, že v diplomacii je to potřeba. Já spíš ráda organizuji věci a zařizuji, a to teď v práci dělám především.

Mimo jiné na Karlově univerzitě přednášíte dějiny USA. Jak studenti přijali, že vystupujete v televizní soutěži? Radí něco?

Ještě učím předmět, který se jmenuje Základy akademické práce – takový úvod do studia, kde se studenti učí, jak psát seminární práce, jak odkazovat na zdroje, kde na fakultě najdou třeba knihovnu a tak. Studenti zatím nic nezmiňují, nejsem si jistá, jestli to vědí. Možná si to na nějakých svých kanálech nasdíleli, ale mně nic neřekli.

Ve které oblasti se cítíte silná v kramflecích a co naopak nemusíte?

Poměrně silná se cítím v oborech, co jsem vystudovala, ale o to víc se stydím a sama sebe paralyzuju, když v tom udělám nějakou chybu. Když zachybuju v dějepise, zeměpise, tak si řeknu: Ježíši, jsi blbá, máš z toho státnice! A pak je samozřejmě větší šance, že z nervozity udělám další chybu. Ještě v bulváru se cítím docela dobře. (směje se) Pokud bych měla jmenovat jednu doménu, která mi fakt nejde, tak sport.

Necháte si říkat Belladonna, což je latinsky část názvu pro rulík zlomocný považovaný za nejjedovatější středoevropskou rostlinu, která má krásný květ. Proč jste se inspirovala zrovna přírodou?

Chtěla jsem něco, co by budilo respekt (směje se), zároveň aby to bylo barevné, trošku veselé, což jedovatá kytka podle mě je. Vymyslela jsem to, když jsem vyplňovala dotazník, kde se ptali, jak bychom si říkali jako lovec. Přemýšlela jsem nad něčím barevným, ale i nebezpečným. Líbilo se mi, že jde i o slovní hříčku bella donna neboli krásná žena, i když já se víc kloním k té kytce.

Před soutěží jste nebyla mediálně známá. Přitom máte populární rodiče – maminka je Zora Jandová, zpěvačka, herečka, moderátorka, a tatínek Zdenek Merta, muzikant. Nebojíte se ztráty soukromí?

Už jsem zveřejněná a v mém osobním životě se to neprojevilo. Na ulici mě nikdo nepoznává. Nechodím moc namalovaná, nevzbuzuji pozornost, takže pro mě se nic moc nezměnilo.

Nemrzelo rodiče, že se jejich starší dcera nedala na dráhu showbyznysu?

Bylo období, kdy výběr studia moc nechápali. Asi tři roky se mě táta furt ptal: politologie? Proč politologie? (směje se) Pak přestal, zřejmě pochopil. Já myslím, že jsou rádi, že dělám něco, co mi jde, co mě baví. Je to lepší než být třeba neúspěšná herečka.

Jestlipak tříletá dcera Magdalena kouká v televizi na maminku?

(směje se) No, jednou se podívala, pak už řekla, že ne, že se dívat nebude. Zatím ji to moc nezajímá, logicky nebaví.

Jak se těšíte na Vánoce, přece jen je už Madlenka, tak jí říká babička Zora, ve věku, kdy si s ní můžete svátky dost užít…

Právě jsme v situaci, kdy se musíme rozhodnout, jak Vánoce budeme trávit. Jestli si vytvoříme nějaké tradice. Co pro ni připravíme, aby je měla co nejhezčí. Otevírá si políčka v adventním kalendáři a je z toho nadšená. Nakreslila dopis Ježíškovi. Nevím, kolik toho před Vánoci stihnu, snad nějaké perníčky.

Vím, že s vaší rodinou pořádně zamával covid. Tatínek musel být dokonce v nemocnici na kyslíku. Přesto si maminka pochvalovala, že epidemie stmelila rodinu, že jste bydleli pohromadě.

Covid byl vlastně super, já na sestěhování koukám jako na takovou prerekvizitu, abych mohla dělat lovce, protože jsme byli rok a půl zavření doma a hráli vědomostní hry. Všichni pěkně pohromadě, v Mníšku pod Brdy u rodičů je krásná příroda, bylo to příjemné. Nebyli jsme osamělí a mohli kdykoli ven.

Shodou okolností jsme v té době s manželem rekonstruovali byt, takže stěhování k rodičům proběhlo po první vlně covidu s tím, že se stěhujeme na dva měsíce maximálně. A zůstali jsme tam rok a něco. I přes těžké věci šlo pro nás o dobrou dobu.