Článek
Plzeňské loutkové divadlo V Boudě oslaví na podzim devadesát let existence. Pracuje klasickým iluzivním způsobem s malovanými kulisami a marionetami, z nichž některé jsou starší než samotný soubor. Na první pohled jsou to krásné vyřezávané loutky s charakteristickými rysy: Honza, Kašpárek, Princezna či Král. Radost v publiku vyvolávala loutka Větrné babky, jejíž sukně sloužící jako pohon rychlého přemísťování je roztáčena ruční klikou, ale i nově vyřezaný, tak trochu potměšilý Zajíček.
Členové divadla V Boudě si svou pohádku napsali sami. Jde o pokračování jejich kusu Kašpárek s Honzou v zakletém hradu, kdy Kašpárek touží po novém dobrodružství, zatímco Honza by se raději válel na vyhřáté pasece.
Pohádka je to tak trochu cimrmanovská a má svá půvabná místa. Inscenace ale těží víc ze zmatků kolem jejího provozování než ze samotné práce s marionetami, jež navíc v nešťastně disponovaném prostoru Myšárny většina diváků vůbec neviděla. A to je škoda, protože všechny ty zmatky a náhody (často předem nahrané) i dlouhé přestavby s monotónním popěvkem se rychle okoukají, zatímco marionety nikoli.
Další plzeňský soubor, Rámus, který z původní ZUŠ přešel do podoby rodinného divadla, zahrál na Hronově už řadu dobrých představení. Tentokrát si ukousl ale značné sousto, když se do loutkářsko-činoherní podoby pokusil převést vše, co ho štve na dnešní společnosti – od populistických politiků a televizí až po oslavu Kajínka – a ještě to celé proložit úvahou na téma skutečného hrdinství.
Šťastný princ souboru ze Žamberku měl intimní atmosféru.
Vznikl nepřehledný a dramaturgicky nesoudržný slepenec nazvaný Vox populi s ústřední postavou Běžce cti konajícího během svého běhu jaksi mimochodem dobré skutky. Představení má řadu hezkých detailů v hereckém ztvárnění a práci s rekvizitou i sympatickou nahněvanost, ale pozornost diváků udrží jen stěží.
Pouze pětadvacetiminutová komorní inscenace Wildeovy pohádky Šťastný princ souboru MajTO ze Žamberka získala diváky křehkou atmosférou, prostými a čistě zvolenými i provedenými výrazovými prostředky v podání dvou herců a jedné muzikantky, obsluhující i účinně využité reflektory. Režiséru Karlu Šefrnovi i trojici mladých aktérů se podařila intimní, lyrická a krásná pohádka, která nekončí happyendem, ale přesto z ní diváci odcházejí zasaženi a po špičkách.