Článek
Dostal jste od předchozích německých Shooting Stars nějaké rady?
Ano, několika herců jsem se na radu zeptal. Když vám pošlou program akcí Shooting Stars, nevíte, jaké to vlastně bude. Tak jsem se chtěl něco dozvědět o zkušenostech ostatních, abych se zbavil strachu a respektu z této události.
Američané mají tendence přehánět a zdá se, že vaši práci zbož ňují, místo toho, aby se jim jen líbila
Co vám kolegové říkali?
Abych se moc nestresoval a zkusil si to co nejvíc užít, i když to není jednoduché, když se musíte pořád soustřeďovat na svou práci a sebeprezentaci. První den jsem toho měl nad hlavu, druhý jsem si zvykl, rozmluvil se anglicky a třetí den už to byla zábava.
Program Shooting Stars pomáhá mladým hercům s mezinárodní kariérou. Co vy sám pro ni podnikáte? Učit se jazyky je asi nejdůležitější.
Určitě. Proto jsem na půl roku odjel do Austrálie, abych si zlepšil angličtinu. Když jsem se vrátil, měl jsem silný australský akcent, který může být dost otravný. Tak jsem ještě chodil k americké učitelce, abych se ho zbavil. Samozřejmě čím lepší je vaše angličtina, tím větší máte šance dostat se k mezinárodní produkci.
Vy už mezinárodní zkušenosti máte, díky úspěšnému dánskému filmu Pod pískem. Jaké bylo natáčení v Dánsku?
Dánové jsou známí drsným natáčením, improvizací a dokonalostí v nedokonalosti. Režisér Martin Zandvliet mě velmi dobře připravil, postavu jsem znal perfektně a při natáčení jsem měl prostor zkoušet různé věci. Díky tomu se na mé tváři mohly objevit opravdové emoce.
V dramatu Pod pískem hrajete mladého německého zajatce, který je po druhé světové válce spolu s ostatními nucen zneškodňovat miny na dánském pobřeží. Věděl jste o těchto událostech?
Myslím, že je znal jen málokdo. Dánsko bylo vždy zobrazováno jako národ, který pomáhal Židům a za druhé světové války neudělal nic špatného. Což není úplně pravda. Dánové po válce nutili německé zajatce čistit západní pobřeží od min, což mnoho z nich nepřežilo. Bylo to samozřejmě zakázané, a tak všem tvrdili, že zajatci se na tu práci přihlásili dobrovolně. Tato kapitola dějin pak zmizela v archivech.
Martin Zandvliet ji vytáhl, protože je zčásti Němec. A když vzal své německé kamarády do hospody v Dánsku a představil je, jeden Dán jim na pozdrav zahajloval. Martin se divil, proč se lidi pořád dívají na historii stejně černobíle. Proto chtěl tenhle příběh vyprávět.
Vy jste se jako Němec s podobnými připomínkami nacismu v zahraničí setkal?
Ano. Třeba když jsem byl v Austrálii, ptali se mě, jestli je pošlu do plynové komory. Oni to myslí jako vtip a nechtějí vás urazit. Nedochází jim to, protože se s touto historií nemuseli vyrovnávat. Já patřím asi k poslední generaci, jíž je druhá světová válka stále blízká, která si ještě může poslechnout příběhy lidí, již ji zažili. Za padesát let už asi bude minulostí podobně jako Francouzská revoluce.
Znáte válečnou historii své rodiny?
Ano, mluvil jsem o válce se svými prarodiči, docela brzo, ani nevím proč. Jsou otevření a řekli mi detaily, které je důležité znát, protože jsme poslední, kteří se to dozvědí přímo od nich. Ale neřeknu vám, jaká ta historie je.
Na předávání Oscarů jedete?
Ano. Asi to bude bláznivější než Berlinale, když jde o Hollywood. Ovšem v Los Angeles budu hlavně reprezentovat film, zatímco na Shooting Stars jsem zastupoval sám sebe.
Nominovaná na Oscara za nejlepší cizojazyčný snímek je i německá tragikomedie Toni Erdmann. Budete fandit i jí?
Samozřejmě fandím v první řadě svému filmu, ale budu šťastný, i když vyhraje Toni Erdmann. Je skvělé, že jsme nominovaní, a nezáleží, kdo cenu získá. Už to, že jsme se dostali mezi pět nejlepších, je velká pocta.
Hysterie kolem Oscarů je prý ale taková, že tam získáte pocit, že byste měl vyhrát.
Američané mají tendence přehánět a zdá se, že vaši práci zbožňují, místo toho, aby se jim jen líbila. Všechno je pro ně úžasné, skvělé a fenomenální. Vybírají si velká slova, takže lehko získáte dojem, že jste něco výjimečného. V takovém pocitu se můžete lehko ztratit.