Článek
Zvláštní název publikace je inspirován výrokem ředitele televize, který ji přirovnal k lodi s neustále veslujícími otroky. Údajně jde o autentický výrok šéfa jednoho z tehdy nově vzniklých komerčních kanálů.
Klíma sice v úvodu píše, že si v knize hraje s realitou a že jakákoli podobnost je zcela náhodná, nicméně pamětník divoké doby si může leccos domyslet. Společenský magazín Rex, televize Mana, klub Libost nebo vrah žen Kafka jsou pojmy, které lze při troše dobré vůle, znalosti dobových reálií či kariéry tvůrce rozklíčovat.
Ovšem hlavním hrdinou není v tomto případě skutečný Josef Klíma, ale televizní reportér Dan Glas, poněkud osamělý a rovný hrdina, trochu jako detektiv Phil Marlowe.
Ten se po celou dobu příběhu doslova brodí špínou. Je konfrontován s úplatnými politiky, masovými vrahy, anarchistickými aktivisty, bezskrupulózními mafiány z různých postsocialistických zemí či bezohlednými lobbisty. Navíc se zaplétá i do vlastních rodinných a vztahových problémů.
Obal knihy
Spisovatel je natolik zkušený (první knihy vydal již na konci osmdesátých let), aby věděl, jak vystavět zajímavý děj. Nicméně v tomto případě trochu podcenil nepřehlednost tehdejší doby a je v něm, řečeno s nadsázkou, „příliš mnoho not“.
Po pár stránkách se totiž začne méně informovaný čtenář, který devadesátky na vlastní kůži nezažil, poněkud ztrácet. Pokud přistupuje ke knize jako k běžnému románu, často mu, kvůli množství postav, dějů a paralelně se rozvíjejících případů, jde hlava kolem. Pamětník je na tom o něco lépe. Musí ovšem často pátrat v paměti, aby si dokázal do skládačky dát správné fragmenty a zasadil je do kontextu.
Loď s otroky není určitě špatná kniha, už jen proto, že je dobrou, byť přece jen fiktivní, sondou do minulých časů. Na druhou stranu by bylo zřejmě lepší, kdyby autor rozdělil příběh na jednotlivé povídky, ve kterých by hlavní hrdina řešil vždy jen jeden fundamentální případ. Děj by pak byl mnohem přehlednější.