Článek
Slovo mělo v Rusku i v Sovětském svazu takovou sílu, že se za něj posílalo na Sibiř. I proto se literatura hodně četla. Jaká je úcta k vyslovenému dnes?
Hodně se toho změnilo. Dnešní život má podobu tekoucí řeky. Rozdíl mezi způsobem života západního a východního světa je daleko menší, než byl, řekněme, před padesáti lety. I procesy, které se odehrávají na východě Evropy, jsou se Západem prakticky shodné.
Projevují se určitá zpoždění, ale díky internetu se výrazně proměnila dostupnost informací.
Vyslovené slovo nemá už takovou údernost. Víc než knihy ovlivňuje lidi internet nebo audio podání. Člověk nevnímá určitá poselství jen prostřednictvím tištěných zdrojů, ale i jiným způsobem. Dnes mládež sedí s nosem zabořeným do iPodů. Jistěže čte, ale cosi jiného, než jsme vnímali my. Beru to jako normální civilizační proces.
Kdysi bylo Rusko mezi inteligencí rozděleno na tzv. západníky a slavjanofily. Znamená to, že takové rozdělení už neexistuje?
To bylo v devatenáctém a na počátku dvacátého století. V určitém slova smyslu toto rozdělení přetrvalo, ale zároveň se proměnilo. Vnímám, že se lidstvo ubírá cestou demokratizace a humanizace, kterou ale může samo sebe zahubit, vezmeme-li v úvahu hrubé vojenské útoky, které neohrožují jenom Rusko, ale celý svět. Onen nacionalismus a náboženský fundamentalismus přicházející z Blízkého východu je nebezpečný. Existuje ještě několik takových center na světě, kterých je proč se obávat.
V současnosti se však rychleji vyměňují informace, což přispívá ke zrychlování všech procesů. Nebezpečí se tak stala daleko zřetelnějšími. Po zkušenosti s fašismem lidstvo prošlo určitým poznáním, ale jsem přesvědčena, že se po konci druhé světové války hodně změnilo. Bylo uděláno dost pro to, aby další taková válka nebyla.
Co máte třeba na mysli?
Například úžasný projekt Evropské unie, který se ne vždy dobře realizuje. Vznikla přitom řada problémů, které se nemohly předvídat. Lidstvo může přežít jen tehdy, když pochopí, že pouze společným úsilím národů je možné zachránit zemi i samo sebe. Stejně jako může zahynout pod údery vyvolanými nacionálními a náboženskými rozdíly.
K vašim blízkým patřil Andrej Siňavský, odsouzený v roce 1966 za publikování svých prací v cizině. Měl velký vliv na rozvoj disidentského hnutí…
Měla jsem ho ráda. On i s ním odsouzený Julij Daniel udělali mnoho pro svobodné myšlení u nás. Stali se prvními obětmi represí a upřímně řečeno, dnes je nemožné představit si proces, kdy by byl souzen člověk za to, že publikuje knihy na Západě. To mohu na svém příkladu demonstrovat. Mé práce vycházejí ve třiceti různých jazycích a nikdo mě nepronásleduje. To neznamená, že bych byla sympatizantem dnešního režimu, spíš protivníkem, i když mírným a nijak hlučným.
K vašim přátelům patřila i Natalja Gorbaněvská, která v roce 1968 protestovala proti invazi vojsk do Československa. Jak na ni vzpomínáte?
Nataša byla moje přítelkyně, a když zemřela, zanechala jsem všeho a napsala knížku s názvem Básnířka. Byli jsme si blízké víc než padesát let. Je z lidí, jejichž význam se bude s časem zvětšovat, ne naopak.
Mluvila jste o nebezpečí nacionalismu a náboženského fundamentalismu. Co ještě podle vás lidstvo ohrožuje?
Nevím, co je hlavní hrozba. Významný anglický kosmolog a astrofyzik Martin Rees napsal knihu Naše poslední hodina, kde mimo jiné tvrdí, že lidstvo může ve dvacátém prvním století zahynout z důvodů ekologické katastrofy, v důsledku stále se zvyšujícího vojenského nebezpečí. Je to hrozivá předpověď, dávající nám padesátiprocentní šanci na přežití. V průběhu let maličko ubral s tím, že katastrofa není nezbytná, i když upozornil na nebezpečí růstu populace. V součtu všech rizik nemusí prý planeta všechno vydržet, může se odehrát kataklyzma.
Nicméně aby lidstvo přežilo, musí si osvojit nové poznání. S dnešním kořistným způsobem existence, zaměřeným na válečné střety, na stále stoupající spotřebu se šance zmenšují. Vyvolalo to ve mně velký dojem. Jestliže to nepochopí politické elity, tak budeme stále žít pod hrozbou zničení.