Článek
Hodie mihi, cras tibi, tedy jako že dnes mně a zítra tobě. Měli bychom být na sebe všichni aspoň o něco hodnější než málo.
V neděli 20. března jsem podlehl vemlouvavému hlasu Evy Holubové, která v Rádiu 1 propaguje film Skřítek a tvrdí, že to je velká legrace a že máme přijít. Šel jsem tedy na desátou ranní do multikina, koupil si korýtko slaného popkornu a studený čaj, vlezl do příslušného sálu, toho největšího, a čekal na nějaké další parťáky, abychom vytvořili náhodnou sociální skupinu. A ono nic. Zůstal jsem v tom úplně sám a jediný; patřil mi film i sedadla, plátno i strop. Vybral jsem si k sezení prostřední řadu a připadal si jak pilot mamutího letadla, jak velký Loutkovodec, jak kapitán tankeru. Opájel jsem se samotou za pouhých 130 korun, bylo jí hodně za málo peněz. Ani jsem nestíhal kontrolovat, jak se se svým osudem perou filmoví hrdinové.
Jak je ten chod života absurdní. Výsledkem reklamy má být co největší prodej propagovaného výrobku. Ale když se nachytám já, tak už pak nikdo další. Taky jsem se chtěl zeptat, co asi tak lidi v neděli ráno dělají. Nevíte to náhodou?
Někdy v roce 1994 jsem si v knihkupectví u Fišera koupil knížečku od Romana Nerudy 4 romány (nebo romany?), protože sotva jsem se jí dotkl, tak ona chtěla ke mně. Tím, že je drobná, byl její osud po přečtení zpečetěn, vešla se do nějaké škvíry v knihovně a deset let jsem si na ni nevzpomněl. Před měsícem jsem ji znovu objevil, a hned druhý den, a teď nekecám, jsem úplnou náhodou narazil na autorovu internetovou existenci, včetně jeho literárních textů. Ty jsou shromážděny na stránce s názvem čekání na becketta do několika souborů (např. čtyři romány, čekání na becketta či věci nezařazené, zatím nevyhozené, juvenilie a marginálie). Že jde o trochu jiného Nerudu, než by se na první pohled mohlo zdát, dokládám textem Děti, který je součástí románu Dřevěná deska: Tenkrát sme taky jeli v tramvaji s těma dětma, co potom s náma vystoupili a furt se motali kolem a já si řikal proboha, snad s náma nepudou dovnitř. Pak zmizeli a já sem vodemk dveře a voni už tam všude byli. Vodevřu ledničku a vypadne dítě a líže si nudli, sedim na záchodě a na každym koleně mam blonďatou holčičku s copánkama a klíčem kolem krku, jsou strašně milý a já si řikám, kerá svině, kerá svině zase co dělala s Realitou.
Myslím, že to do sebe všechno pěkně zapadá: reklama, Strážní věž, já sám v kině a Nerudovy texty. Bojím se, že tu poslední větu budeme slýchat my všichni tady na Zemi čím dál tím víc. Říkejte si, zatím potichoučku, se mnou: kerá svině zase co dělala s Realitou!