Článek
Věnuji březnu, protože je to pro mě pořád měsíc knihy, jedno jeho čtyřverší:
Snad ruka kdes obrací list,
tak chtiva, hodně-li ještě zbývá.
A někomu snad se už stmívá
a končí, kde přestal číst.
a končí, kde přestal číst.
Ve stejné době jako Kolman Cassius působil i Emil Sobota, právník, ministerský rada politického odboru kanceláře prezidenta Masaryka, Beneše i Háchy. Zabýval se národnostní politikou, hlásil se k sociální demokracii, překládal z angličtiny a za první republiky poměrně hojně vydával úvahy se širokým záběrem (jak říká jeden můj kamarád: od Maurů k Maorům, od restaurátorů k restauratérům).
Mimochodem, pod pseudonymem napsal i dětskou knížku Stavíme osadu. Měli jsme dvě jeho knížky doma v knihovně, a nikdy jsem je nedočetl (poslední dobou jsem se o to ani nepokoušel). Emil Sobota byl 13. dubna 1945 zatčen gestapem a bez soudu byl v noci mezi 24. a 25. dubnem popraven na Pankráci.
Země plná pokladů
Za okupace nepublikoval, své texty zakopal někde u své chaty u Stříbrné Skalice. Některé byly nalezeny; ty vyšly po válce pod názvem Co byl protektorát. Ostatní jsou ale stále v zemi.
Představte si: pozemek plný rukopisů. Na jaře místo brambor vykvetou áčka, éčka a óčka. Mezi jahodím se pnou šlahouny ýček, géček a qéček. Místo ředkviček jen dvojice řč řč řč řč řč řč řč řč…
Ale zpět do minulosti. V jednom zápisku z roku 1940 Sobota píše: Čekáme. Čekáme bez ohledu na to, dočkáme-li se. Nedočkámeli se, někdo se dočká! Z toho mrazí. Že jsou někde v zemi ukryté rukopisy, to je pěkná nahrávka k tezi, že je občas potřeba překopat svoje vlastní políčko.
Spisování není vlastně nic jiného. Kdo tam už nic nenajde (nebo taky nechce najít), může zabrat nějaký pozemek ladem ležící. Případně si ukopnout brázdu od souseda…
Teď jsem se vážně na dlouho zamyslel. Asi na dva dny. Přemýšlel jsem o potřebě psát, o nutkavosti psát, o povinnosti psát – a do toho se mě neustále míchala ta poslední Sobotova věta: Nedočkáme-li se, někdo se dočká!
www.tvurcipsani.cz
Neskrývám, že mám na výuku psaní negativní názor. I sebelepší zvládnutí formy, i nejgeniálnější nápady musí být promazány těžko definovatelným a neuchopitelným ČÍMSI, jež se většinou popisuje: „je to tam“, „má to koule“ atd.
Nicméně na stránkách Dílny tvůrčího psaní Evy Hauserové doporučuji položku První pomoc pro autory, kde je odstavec s názvem Naslouchejte svému podvědomí: Je to trochu jako otvírání studánek: musíte se napojit na proud emocí, intuitivních zjištění a prožitků, který vyvěrá přímo z hlubin vaší duše. Takhle přesně to je!
Kontakt: sofar@atlas.cz.