Článek
Klasické šamanské vědy, ve kterých je každý výklad možný, stačilo se nebát a chřestit. Dnes jsou in studia politologie a mezinárodních vztahů; je to dost podobné, jen je třeba obhospodařit daleko větší počet lidí, nejlépe všechny. Mikro se mění v makro. Doufám aspoň, že dnešní adept těchto věd je schopen implementovat i do svého soukromého života aktuality z událostí světové politiky.
Že třeba když si na přednášce o Haushoferově geopolitice vybere nějakou spolužačku za budoucí ochraňovatelku plamenů svého domácího krbu, napíše v úvodním milostném dopise úplně na konec údernou větu: Budu na Tvou odpověď čekat jako Václav Klaus na přijetí u George W. Bushe.
Co však od nových politologů a odborníků na mezinárodní vztahy očekávám především, je protržení blány ustrašenosti, malosti a zaprděnosti. Na konci minulého roku vyšel sborník analýz a úvah o zaměření a výslednosti naší zahraniční politiky (Zahraniční politika České republiky 1993-2004. Úspěchy, problémy a perspektivy). Jedinou (!) zahraniční autorkou byla Anneke Hudalla z Berlína, která v textu Německý pohled na českou zahraniční politiku mj. napsala:
Nazíráno zvenčí by Česká republika mohla v budoucnu také profitovat z vývoje, který však česká politika a česká společnost musí v první řadě sama uvést do chodu: jako nutná se jeví především ještě otevřenější debata o vlastním historickém i aktuálním sebevnímání, o vlastním postavení ve světě a v Evropě. Na základě této "vyjasněné pozice" by česká zahraniční politika mohla a měla sebevědomě obhajovat své preference také tehdy, kdy se odchýlí od (domnělých) očekávání mezinárodního prostředí. Nikoli každé "vlastní mínění", které projeví nějaký český politik v tuzemsku či v zahraničí, poškozuje mezinárodní vážnost státu, naopak. Také v mezinárodní rovině konečně podléhají veškeré záležitosti pluralistické debatě.
Šamani nešamani, chřestit bude muset ten náš odborný dorost hodně.
Šorm r čurá či tudo r oistrachá, r aftrkatrá kalaš-kalaš. Pokud náhodou neumíte dadsky, znamená to: Blíží se bouře, a kdo se bojí, přivírá oči. Pokud snad nevíte, kdo je dad, pak jeho definice zní: Uvědomělý stoupenec dadství hovořící dadštinou. Z mládí si pamatuji vystoupení Radúze Činčery a Vladimír Svitáčka v Horníčkových Hovorech H (1969), kde hovořili o dadství asi poprvé. Poté se kolem toho rozvinula bouřlivá debata, například doc. dr. J. Plivník Činčerovi vyčítal, že opominul základní kmenové dadské substantivum ondatr (muž, otec, živitel).
V roce 1992 pak vyšla jako neprodejný novoroční tisk brožura Dadové (a dadština). No a na výše zmíněné adrese je vystaven (kromě dalšího) dadsko-český a česko-dadský slovník.
Hojä! (Po našem: Ahoj!)